Každý režim od té doby měl nějaké ty svoje indexy, i ten dnešní je má, stačí se podívat na různé tzv. liberální weby, kde se okamžitě dočtete, jaké myšlenky a osoby jsou nežádoucí. Dnes už to nemá samozřejmě slupku církevní, nýbrž politickou.

Formy cenzury byly v průběhu času různé. Prvotní (platila de facto až do 2. světové války), byla tzv. cenzura předběžná, vcelku explicitní vymazávání nevhodných a nežádoucích obsahů (ony slavné vybělené sloupky různých autorů od Havlíčka po Haška). Po nástupu komunismu platila sice ještě stále cenzura předběžná, ale nešlo už o transparentní gumování textů, která si čtenář nesměl přečíst. Prostě mu je nikde neotiskli. Až normalizační čas přišel s cenzurou následnou, totiž každý byl odpovědný za to, co napíše. Tedy důsledkem byla notná autocenzura z pochopitelných důvodů obav o hmotnou existenci. Dnes máme cenzuru kombinovanou: nežádoucí jedinci jsou vystrkování z veřejného prostoru, aby jej nemohli kazit svými myšlenkami, jsou sestavovány ony seznamy „nepřátel“, a tím dochází též k čím dál častěji bující cenzuře ekonomické. Autor, který nesmí být vydáván, má jaksi prázdný talíř. A tak se buď vzdá a jde dělat něco jiného (třeba výkopy), anebo se uchyluje do dnešního samizdatu – na alternativní webová média. Ta ovšem také neplatí, takže nežádoucí tvor je v pasti.

Když mluvíme o období nacismu a druhé světové války resp. Protektorátu Čechy a Morava, tam měla samozřejmě cenzura velice ráznou historickou roli. A jak to už tak bývá, nacisté to celé pojali se skutečnou germánskou důkladností a důsledností. Nuže čtete:

Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku platných ode dne 17. září 1939

Přísně důvěrně.