Impozantní na Viktoru Dykovi bylo třeba i to, že se dokázal víceméně do krve pohádat o nezadatelné principy s dobovou modlou, T. G. Masarykem. I to svědčí o mimořádné pevnosti charakteru našeho autora.

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoliv nás tak vidím díle: / Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. // Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, / Jdem šumařiti v chladný pro nás svět. / Na půli cesty tato náhle zmizí. / - Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. // Zvedneme ruku. Potom zase klesne. / Dnes oheň v nás. A zítra zase led. / Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne. / - Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.“

Úvodní báseň nese ironický název Smutná píseň vesnického šprýmaře (1910) a pro poznání básníka Viktora Dyka je, myslím, velmi návodná. Jistý ironický škleb, který v ní provází charakteristiku jedné nemilé národní vlastnosti, totiž nestálosti a nepevnosti v názorech a činech, byl pro Dyka příznačný a vyskytuje se v řadě dalších jeho děl.

Sám Viktor Dyk byl osobností mnoha rolí, zájmů, podob, barev a valér, ale poté, co se oprostil od mladických anarchistických sklonů, stal se skálopevnou oporou české literatury, a dodejme též jako u mnohých dalších tehdejších literátů (Čapci, Poláček, Bass, Těsnohlídek atd.), také žurnalistiky.

Narodil se na Silvestra 1877 v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec Václav Dyk (v úředních záznamech psáno Dick) byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože kromě ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho národní smýšlení. S tím souvisí i další životopisný údaj: V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen (dokonce uvažoval o studiu historie). I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli.