Nedlouho po onom Velkém listopadu vyšlo 1. číslo novin s názvem Studentské listy. Vedl je student žurnalistiky Pavel Žáček, později známý jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. První číslo listů vyšlo 29. prosince, v den první volby Václava Havla prezidentem. Na první straně – místo úvodníku – vyšla moje glosa s názvem „Jak teď budu žít?“.

Byla to parafráze na jednu hlášku z představení Alexandra Vampilova Provinční anekdoty, které se tehdy dávalo v Činoherním klubu. Postava Kalošina v podání Petra Nárožného se tam vyrovnává se situací, kdy se jí rozpadá celý dosavadní svět, všechny hodnoty berou zasvé a postava opravdu neví, „jak teď bude žít“. Což nebyl výlev defétismu, jen nejistoty – čeká nás to dobré, nebo to zlé? Kdo zná odpověď? Tak jsem se ptal i já v tom článku ve Studentských listech.

Po dvaceti pěti letech mám velké nutkání tu otázku položit znovu. Za ten čas se všechno změnilo. Předně: nechtěli jsme socialismus, také jsme jej nějaký nedlouhý čas neměli, nu a nyní jej znovu máme. Ale jiný socialismus. Mnohem úřednější, důslednější, brutálnější, řízený sobecky kapitalistickými zájmy těch, kdo předstírají, že budují dobro neboli socialismus. Nejen ten bruselský, ale celoevropský.