V časech perestrojky jsme nadšeně přijímali vynikající produkty (tehdy) sovětské kultury. Byli jsme fanoušky písničkářů Vysockého, Okudžavy či Bičevské. Obdivovali jsme filmovou tvorbu režisérů Michalkova, Abuladzeho, Rzajanova a mnoha dalších. Velkou událostí bylo v roce 1987 uvedení muzikálu Juno a Avos v Divadle na Vinohradech a v Divadle pracujících v Mostě. Libreto napsal ruský básník Andrej Vozněsenskij. Příběh vycházel ze skutečné události, kdy v roce 1806 připlul hrabě Nikolaj Rezanov do Kalifornie s úmyslem navázat mezi národy Ruska a Ameriky přátelské vztahy.
Spisovatel Bulgakov v tanku neseděl
V druhé půli osmdesátých let znamenala pro mě a moje přátele v Československu kvalitní ruská umělecká tvorba gesto protestu. Vše bylo svázáno i s překvapivým politickým oživením na východě. Při četbě přelomových kritických historických článků o Stalinovi v Týdeníku aktualit jsme intenzivně pociťovali duch svobody vanoucí z Ruska. Nakonec režim začal česky psané mutace ruských periodik zakazovat. V SSSR totiž byla už v podstatě zrušena cenzura, říkalo se tomu „glasnosť“. Rok 1968 nebyl u nás zapomenut, ale mnozí pochopili, že spisovatel Bulgakov, jehož knihy se u nás hojně četly, v tanku neseděl.
A jak je to dnes? Skoro úplně stejně jako na samém konci „osmdesátek“, možná je vše dokonce horší. Ruská kultura je stejně jako vše ruské ostrakizována a ignorována mainstreamovými médii a kulturními „rozhodovači“. Když někde přiznáte, že si ruské kultury vážíte a mnoho z ní obdivujete, dostanete ihned nálepku Putinova agenta a přisluhovače Kremlu. Je to absurdní, ale taková je dnešní realita.
Autorem článku je Petr Žantovský, publicista a vysokoškolský pedagog. Text vychází z jeho přednášky na debatě, nazvané Kdopak by se Ruska bál, o níž jsme podrobně informovali zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
