Není divu, že Vás s takovouto myšlenkou mnozí neměli zrovna v lásce. Sociální inženýrství, k němuž se dřív či později uchýlí sebeosvícenější diktátor, totiž nemá nutně jednoznačné barevné rozlišení. Může být rudé, hnědé, i černé či fialové, na tom nesejde. Jeho podstata je jinde: V přesvědčení diktátora, sociálního inženýra, že je oprávněn těm okolo diktovat svoji vůli, řídit je jak figurky na šachovém poli, a ještě od nich nárokovat respekt, poslušnost, ba dokonce i lásku. Jen vzpomeňte, jak se všichni ti Hitlerové, Stalinové, Kim-Ir-Senové a jiní tací nechávali zobrazovat. Jako ikony, k nimž vzhlíží zástupové, jako milovaní tatíčkové držící v náručí sladké robě a přijímající chléb se solí z rukou půvabně se culící rolnice, dělnice či vojačky chránící svého vůdce před nebezpečím číhajícím za každým telegrafním sloupem, za každou větou vyslovenou jinak nežli předpisově. Ta vynucená láska je nejlepším důkazem neživotnosti tohoto způsobu existence. Leccos totiž můžete získat násilím, poslušnost, možná i loajalitu, ale nikoli lásku. Ta jediná nelže. Jenomže smysl a podstata onoho systému je lež.

Mnozí, když chtějí umenšit Vaši velikost, zdůrazňují, že jste byl především ekonomem, který věřil v neviditelnou ruku trhu. Nu ano, jistě, ale proč? Protože jedině svobodné rozhodování může být zárukou přirozeného spádu věcí. Neomezovaný a neusměrňovaný tok svobodných rozhodnutí je tím nejpřirozenějším projevem lidské vůle. Jistě se lze svobodně rozhodnout pro nesvobodu. Mnoho lidí co čtyři roky u volebních uren odevzdává své svobody do rukou těch, jimž věří, že budou rozhodovat za ně, a lépe, než by toho byli schopni sami.  Hlavní omyl pak spočívá v přesvědčení takto svobodně zvolených sociálních inženýrů, že od okamžiku volby mají právo, ba povinnost, omezit práva a svobody ostatních. Rozhodovat za všechny, tedy i za ty, kteří za sebe rozhodovat nenechávají, kdo podstupují to riziko svobodné volby.