Svatí rytíři grálu, mezi něž lze počítat nejen Sobotku, ale i senátora Dienstbiera, stínového ministra zahraničí Zaorálka a trochu překvapivě též nečekaně aktivního předsedu Senátu Štěcha, vyšli z boje ověnčeni aurou vítězů a budoucích lídrů státu. Při podobných příležitostech, kdy triumf vypadá až nápadně opulentně, klade se obvykle otázka, zda náhodou modla nemá hliněné nohy a nejde o vítězství Pyrrhovo. Tak je třeba se ptát i v našem případě.

Důvody jsou zřejmé. Až doposud se sociální demokraté dělili na dva pomyslné tábory. Jeden býval označován za tradičně levicový a patřili k němu postupně Miloš Zeman, Zdeněk Škromach či Jiří Rusnok, a poslední dobou ovšem Michal Hašek a Jeroným Tejc. Na opačném pólu, který koketoval s pomyslným politickým středem a oháněl se liberálními frázemi, jsme mohli spatřit Vladimíra Špidlu, Petru Buzkovou, Stanislava Grosse či právě Sobotku se Zaorálkem a nově tedy i Dienstbierem. Tato dualita dávala možnost vždy jedné straně této strany vymlouvat se na stranu druhou, vysvětlovat jejími podvratnými aktivitami své neúspěchy a svoji neschopnost úspěchu dosáhnout.