Podobný osud postihl za 14 dní i osadu Ležáky na Vysočině. Vyvražděné a vypálené Lidice měly být trestem za zdařilý atentát na říšského protektora generála R. Heydricha. Při hromadně popravě 173 mužů ve věku od 14 do 84 let byli nacisté přesní a důkladní, nikdo neunikl. O několik dnů později bylo ještě popraveno dalších 26 občanů Lidic, mezi nimi i dva patnáctiletí chlapci, kteří náhodně unikli popravě při prvním „třídění“ obětí v Lidicích. Popravě neunikl ani pacient z kladenské nemocnice s nohou v sádře.

203 lidických žen bylo odtrženo od svých dětí a rodin, byly převezeny do koncentračního tábora, 53 z nich bylo zde utýráno. Německá pomsta dopadla i na 82 dětí z Lidic, bylo popraveny 2. 7. 1942 v plynových vozech (v Chelmnu). Doprovázel je telegram: „Zvláštní péče není žádoucí.“ Čtyři děti měly pouhý rok, dalších pět dětí dva roky… Pouze několik vybraných dětí bylo dáno na tzv. převýchovu do německých rodin. Do Lidic se jich vrátilo po válce 17. Většina lidických matek se svých dětí nedočkala…

Lidický pomník 82 popravených dětí od sochařky Marie Uchytilové vhání slzy do očí s otázkou, čím se ty malé děti provinily? Po dětech zůstaly dopisy, kde prosí o kousek chleba, „...třeba jen ten pro králíky“. Marie Uchytilová (1924-1989) vytvořila asi nejsmutnější sousoší, které známe. V pražském ateliéru v Hodkovičkách skládala trpělivě odkaz pro paměť těch budoucích. V roce 2013 byla in memoriam vyznamenána medailí Za zásluhy, prezidentem republiky Milošem Zemanem.

O velké statečnosti popravených svědčí i poválečný výslech (1947) H. Wiesmanna, šéfa kladenského gestapa. Při poválečném výslechu prohlásil: „Nedošlo k žádným slabošským scénám.“ Zároveň se přiznal i ke svému rabování v Lidicích. Odvezl si dětský kočárek, šicí stroj... Také ostatní gestapáci se činili, brali peníze, šperky, ale i husy, slepice. Lidice byly srovnány se zemí, měly zmizet z mapy i naší paměti. Desátého června 1945 se konala v Lidicích první poválečná tryzna, k přeživším ženám a ke statisícům občanů promluvil prezident dr. E. Beneš. Lidice nezmizely, po válce začala výstavba nových Lidic.

Německá statistika smrti z 10. června 1942 budí hrůzu i po 84 letech. V poválečných soudních protokolech je také dopis matky gestapáka Lili Wiesmann, ve kterém prosí dr. Edvarda Beneše, aby jí nebral poslední dítě. „...moji dva synové již padli. Můj syn konal jen vlasteneckou povinnost, nedopustil se nikdy nepráva.“ Připomínám to zejména těm historie neznalým či těm dnešním falešným vykladačům dějin. I dnes se nabízí otázka, kolik vět je ve školních učebnicích věnováno lidické památce. Jak připomenou média tuto událost?

Nedávný sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně se nesl v duchu „zapomínání“, byl urážkou 360 tisíc československých obětí nacistické perzekuce. Čeští politici nenašli v Brně odvahu připomenout „milým krajanům“ zločiny, které se nevyhnuly ani dětem z Lidic. Česká historie má své hrdiny Kubiše, Jaroše, Mašína, Vančuru…, ale i lokaje Emanuela Moravce či Čurdu.

zdroj: Miroslav Ivanov: A hořel snad i kámen

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Přemysl Votava: Seděli pěkně pospolu, pivo teklo proudem...

Přemysl Votava: Historické ohlédnutí, o kterém se v Brně mluvit nebude

Přemysl Votava: Vzdejte se, nic se vám nestane!

Přemysl Votava: 3+1 na lavičce u metra