Všechny ty soutěžní televizní pořady jsou především zaměřeny na to, aby se jejich sledováním v divácích vzbudilo sebevědomí, že toho vědí více, než ten chudák, který se tam právě potí. Také v pořadu mnoho let vysílaném pořadu „Nikdo není dokonalý“ nešlo sice o milióny, ale o probuzení příjemného pocitu nad tím, že dobře vím, kdo překročil Alpy se slony. Ano, byl to Hannibal a nikoliv bratři Berouskové, jak sebevědomě tvrdil Jiřímu Krampolovi jeden dobrý muž.

A tak mě napadlo, že by bylo dobré zjistit, kolik té moudrosti si odnášíme ze školních lavic a kolik jich načerpáme až v průběhu života. „Ora et labora“ neumím ze školy, ale z ministrování v kostele. Katolická bohoslužba byla tehdy latinská a jak se mi to panečku později hodilo! Hannibala umím ze školy, to je fakt, ale co Vančura? Nedozvěděl jsem se o jeho lékařském vzdělání až později?

A tady se dostávám k nadpisu dnešního zamyšlení. Čím déle tady na tom světě žijeme, tím více informací do našeho mozku pronikne. V takovémto případě by tedy každý starý člověk byl chodící encyklopedií s hlavou vrchovatě napěchovanou vědomostmi. Pokročilý věk by byl základním předpokladem úspěchu v soutěžích milionářských i nemilionářských. Naštěstí však člověka potkává taky milosrdné zapomínání. Blahodárný závoj nevědomí dávno překryl všechny mé pracně nabyté znalosti z deskriptivní geometrie a v matematiku jsem se znovu musel učit se svým vnukem když chodil do základní školy.