Blíží se sjezd ČSSD a já jako člen dostávám autoprezentace uchazečů o různé posty. Je to zajímavé počtení. Bohužel výhonků toho, z čeho by mohla vyrůst budoucnost této strany, a to ani v takto krizové situaci, zatím příliš nenacházím. Uvedu několik typických a poučných omylů, se kterými se setkávám a které svědčí o nepochopení toho, o co jde. Bez uvedení autorů těchto "myšlenek mimo mísu":

První omyl:
"Hlavní problém ČSSD je v nejednotě strany."
Ne, hlavní problém je v nesjednocování strany. Rozdíl mezi nejednotou a nesjednocováním je zásadní – nesjednocování začíná hluchotou.

Druhý omyl:
"Teď je potřeba nejdříve zvolit nové vedení a pak teprve začít analyzovat problémy."
Je to jako zapřáhnout vůz před koně. Při tomto postupu se zcela jistě jako "nové vedení" prosadí to staré vedení.

Třetí omyl:
"Strana by si vše měla vyříkat v soukromí a nechodit se svými spory na veřejnost."
To říkají ti, kteří chtějí, aby se vše zase upytlíkovalo pod pokličkou a vše staré přežilo. Veřejnost tím nezískáme. Tu lze získat jedině tím, že důvěryhodně zvítězí to, co přesvědčivě a pod veřejnou kontrolou překoná staré silou poctivých argumentů a oporou v pochopené perspektivě.

Čtvrtý omyl:
"Musíme lépe definovat priority ČSSD, být přesvědčivě a výrazněji levicovou stranou."
Ne. Uvažování ve stereotypu priorit (rozuměj portfoliu nevážně míněných slibů) je typický starý přístup, který nemá perspektivu. Je to to, co nazývám chvostismem současnosti. V situaci, kdy se veřejné vědomí a sebevědomí probudilo a rychle dozrává, je potřeba úplně jiný program. Program, který bude v konkrétních situacích říkat, v čem lidem strana pomůže, aby se efektivně bránili a zajistili nápravu stavu.