Proto mě potěšilo, že si PKF – Prague philharmonia - zvolila pro závěrečný koncert této sezóny program sestavený ze skladeb mladších než sto let. To je rozhodnutí v případě prestižního symfonického tělesa v našich končinách mimořádné. Když navíc vezmeme v úvahu, že šlo o událost do jisté značné míry společenskou (nejen proto, že se po koncertě konalo setkání spojené s ochutnávkou koňaku), byl to vlastně docela risk. A vyšel.

Koncert zaplnila ze tří čtvrtin díla autorů žijících v meziválečné Paříži. Neviděli jste film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži? Rozumím Allenovi, že je velmi snadné se do obrazu tohoto města ve 20. a 30. letech zamilovat. Atmosféra to musela být neuvěřitelná. A právě ve městě avantgardy, plného těch, kteří skutečně šli proti tehdejšímu mainstremu, ve městě Picassa a Apollinaira, se zrodila hudba, kterou jsem 4. června slyšel v Rudolfinu.

Je skvělé, že mezi ně patří český rodák Bohuslav Martinů, jehož Jazzová suita z roku 1928 koncert otevřela. Už jen při pohledu do orchestru muselo být jasné, že dnes to bude trochu jinak než na klasickém symfonickém koncertě. Hrstka smyčcových nástrojů proti přesile nástrojů dechových a samozřejmě nezbytný klavír, to je obsazení, které ve své době šlo zcela proti zavedeným konvencím. Proti těm dnešním šel zase dirigent Leo Hussain; tedy lépe řečeno běžel. Na pódium lehce vyklusal mladý muž v černé košili s velkými až teatrálními gesty, kterým by se člověk mohl pousmát, kdyby potom nebyl svědkem toho, s jakým přehledem a zjevnou znalostí partitury suitu se členy orchestru provedl. Ostatně v případě někoho, koho si jako asistenta vybral Sir Simon Rattle nebo Riccardo Mutti, se není čemu divit.

Následovala nejmladší skladba programu, Koncert pro saxofon a orchestr, jehož autorem je nizozemský skladatel Jacob ter Veldhuis. Ačkoliv mě skladba příliš nenadchla, skvěle se v něm předvedl sólista a host celého večera, francouzský saxofonista Philippe Portejoie. Po pódiu se pohyboval, řekli byste, obyčejný chlapík působící skromně, až zakřiknutě – byli ostatně s temperamentním dirigentem skvělá „dvojka" - ale jakmile začal hrát, stal se pánem pódia.

Portejoie skvěle interpretoval i Concertino da camera pro saxofon a orchestr Jaquese Iberta. A hráči PKF mu byli rovnocennými partnery. Ve skladbě (o sedm let mladší než suita Matrtinů), která i na orchestr klade vysoké nároky, byli zcela suverénní.

Což ostatně platí i o poslední skladbě koncertu, kterou hodnotím jako jeho vrchol. Stvoření světa Daria Milhauda bylo, abych zakončil historické okénko, nejstarší skladbou koncertu, vzniklo v roce 1923. Tato baletní hudba si zcela vystačí sama se sebou. Při jejím poslechu jsem měl nostalgický pocit, jako bych sledoval kdysi dávno hrané, krásné cirkusové představení, plné třeskutého humoru i toho smutku, když klaun roní slzy. A především velmi jemné, bez agrese. To je dnes opět další avantgardní vlastnost, řekl bych. Byl to skvělý koncert.