V konzistoři 20. - 21. února 2014 svěřil kardinálu Kasperovi úkol zahájit debatu na toto téma. Téze kardinála Kaspera, podle kterých má církev změnit svou praxi v oblasti manželství, představovaly leitmotiv dvou synod o rodině v roce 2014 a 2015 a představují dnes stěžejní body Františkovy exhortace.

V průběhu těchto dvou let se zapojili do debaty významní kardinálové, biskupové, teologové, aby dokázali, že mezi naukou a praxí církve musí existovat intimní sepětí. Pastorace se totiž zakládá na dogmatické a morální nauce. »Nemůže zde být pastorace,která není v souladu s pravdou církve a její morálkou, je v rozporu s jejími zákony a není zaměřena na dosažení ideálů křesťanského života.« prohlásil kardinál Velasio Paollis ve svém proslovu k církevnímu tribunálu v Umbrii 27. března 2014. Idea odloučit magisterium od pastorační praxe je podle kardinála Saraha »formou hereze a nebezpečná schizofrenická patologie (La Stampa 24. února 2015).

V týdnech, které předcházely postsynodální exhortaci, se množily veřejné i soukromé intervence kardinálů a biskupů u papeže s cílem naléhavé žádosti zastavit promulgaci dokumentu plného bludů, odhalovaných v četných opravných návrzích, které překládala Kongregace pro nauku víry. František neustoupil, ba zdá se, že svěřil poslední redakci exhortace nebo alespoň její stěžejní pasáže do rukou teologů, k nimž chová důvěru a kteří se pokusili reinterpretovat svatého Tomáše ve světle hegelovské dialektiky. Výsledkem je text, který není nejasný, nýbrž jasný ve své neurčitosti. Teologie praxe totiž vylučuje jakékoliv pevné doktrinální tvrzení a přenechává historii, aby vytyčila linie lidského jednání a skutků. Z toho důvodu, jak tvrdí František, »je pochopitelné«, že o klíčovém tématu rozvedených a civilně sezdaných (…) neměla by se očekávat od synody nebo od této exhortace nová zásadní norma kanonického typu, použitelná na všechny případy (srov. §300). Pokud panuje přesvědčení, že křesťané se ve svém chování nemusejí řídit absolutními principy, ale mají naslouchat »znamení doby«, bylo by jistě kontradiktorní čekat nějaká obecná pravidla.

Všichni očekávali odpověď na základní otázku: ti, kteří po prvním manželství uzavřou civilní sňatek, mohou přistupoval ke svátosti Eucharistie? Na tuto otázku odpovídala církev vždy kategoricky ne. Rozvedení znovuoddaní nemohou přistupovat k přijímání, protože podmínky jejich života objektivně protiřečí přirozené a křesťanské pravdě o manželství, kterou představuje a uskutečňuje Eucharistie (Familiaris Consortio, § 84).

Podstata skutku je tato: zákaz pro rozvedené a znovuoddané přistupovat k přijímání není absolutní. Papež nedává oprávnění ve formě obecného pravidla k přijímání rozvedených, ale také je nezakazuje. Kardinál Caffara oponuje Kasperovi takto: »Zde se jedná o nauku. Nevyhnutelně. Je možno také říct, že se tak neděje, ale děje se tak. A nejen to. Zavádí se obyčej, který při delším trvání prosazuje tuto ideu u lidí, a to nejen křesťanů: neexistuje prý žádné manželství absolutně nerozlučitelné. A že to je zcela jistě proti vůli našeho Pána, o tom nemůže být pochyb.«