Žák před Vánocemi v Právu uveřejnil delší esej pod názevem Byzantské útroby o chybách a omylech americké zahraniční politiky pod vlivem těch strašných „neokonzervativců“. Budiž mi prominuto, že se nebudu věnovat bodům eseje všem, ale jen některým.

Pomiňme takové Žákovy omyly či nepřesnosti, jako že údajně neokonzervativce zklamal Reagan (opak je pravdou), nebo že prý neokonzervativci byli i Bushův ministr obrany Rumsfeld nebo viceprezident Cheney. Ani jedno není pravdou; Rumsfeld začínal jako kongresman z levého křídla Republikánské strany, pak sloužil v centristické vládě prezidenta Forda (již zprava kritizoval Reagan); Cheney byl konzervativní kongresman v 80. letech 20. století, pak ministr obrany ve vládě Bushe staršího, která se po první válce v Zálivu v roce 1991 rozhodla Saddáma Husajna v Iráku nesvrhnout, jak to tehdy naopak požadovali neokonzervativci; to Cheney dodnes považuje za největší omyl svého života. Proč, to samozřejmě Žák neuvádí – proč klasický realistický konzervativec Cheney usoudil, že on se tehdy mýlil a tehdejší neokonzervativci měli pravdu…

Na Žákově eseji je dosti iritující, že nemá tu velkorysost přenechat konzervativcům definování toho, co je konzervatismus. Čiší z něj, nekonzervativce, impertinentní snaha poučovat konzervativce, co to vlastně konzervatismus je (dokonce jim vlastní pojetí konzervatismu vnutit; kdybychom však přeochotně byli „konzervativci“ jako Žák, pak to rovnou můžeme „zabalit“; pro levici i Žáka bychom už pak vůbec nebyli politicky nebezpeční, nýbrž naopak impotentní a vykastrovaní). Z nás nikdo taky nedefinuje levici, jaká by měla být, jakou bychom si přáli, aby byla. To necháváme na Žákovi a ostatních; a je skutečně něčím neakceptovatelným požadovat, aby laskavě stejné ohledy brala ona na nás?

Příklad? Žák píše: „Tradiční konzervativní politika vyvažování zájmů a aktivistická politika výroby demokracií vojenskou silou jsou neslučitelné.“ Proč buď anebo? Proč předem omezovat vějíř možností, jež máme k dispozici? V některých situacích a případech je správné vyvažování zájmů (např. Japonsko + Jižní Korea + Tchaj-wan + Filipíny + Singapur + Indie versus Čína), v jiných „výroba demokracie vojenskou silou“ (západní Německo, Itálie a Japonsko v a po roce 1945, Grenada 1983, atd.) Chybou Bushe nebylo samotné šíření demokracie silou, ale pokus o její šíření tam, kde vůbec neměla šanci (v arabském islámském světě; kdyby byl chytrý, tam by vyvážel monarchii jordánského či marockého typu).

A nyní k jádru tohoto článku. Ke třem Žákovým tezím, které považuji za zhoubné a zároveň relevantní pro dnešní dobu (tudíž nikoli k jeho názorům, co jinak se mělo stát v roce 1990, které ostatně nikoho nezajímají).