Nečasova vláda, která měla důvěru sněmovny, jak se opakovaně předtím prokázalo, sama podala demisi. To byl první krok - stávající vláda musí sama podat demisi. Druhý krok, prezident v souladu s ústavou, ale ne s parlamentem, jmenoval Rusnokovu vládu, která požádala sněmovnu o důvěru. Nedostala ji. To byl druhý krok, přestala existovat jakákoli vláda, která by měla důvěru. Přestala existovat i poslední parlamentní většina, tzv. stojednička. Potvrdilo se, že parlament se může rozpustit pouze z velmi vážných důvodů, mezi něž hlavně patří neexistence parlamentní většiny pro důvěru nějaké vládě.

Pro jedinou parlamentní většinu, která v té chvíli byla, bylo neúnosné, aby prezident prováděl další zdlouhavé taktizující sestavování vlády a pak se ještě eventuálně konal třetí pokus pod taktovkou paní Němcové. Velká parlamentní většina 140 hlasů se proto rozhodla navzdory prezidentu Zemanovi zamezit protahování krize a tím také jeho politických her a rychle dojít k novým volbám. To byl třetí krok. Jednotlivé kroky na sebe logicky navazovaly, nebyla tady žádná libovůle, žádné kdykoli. Rozpuštění sněmovny bylo posledním krokem v dosti výjimečné řadě. Otázka po nějaké častější praxi v tomto směru je tedy opravdu nesmyslná.