Dovolte mě, abych podal krátkou verzi toho, co se dopusud odehrálo. Na počátku byl postupný rozklad vládní koalice, z níž byli postupně odvoláváni jednotliví ministři a původní většina, 18 poslanců v parlamentu se rozplývala, až nakonec skončila u většiny, založené na jednom jediném poslanci. Do procesu rozkladu vlády a parlamentní většiny přišly skandály okolo premiéra Nečase a vláda podala demisi. Bylo pak jen logickým důsledkem, že se do pozice hlavního hráče dostal prezident republiky. Do vládní krize vstoupil s nadějemi, že nyní vyřídí řadu problémů, které už dlouho chtěl vyřídit.

Jmenoval bez ohledu na cokoli svou vládu, složenou většinou z lidí, kteří mu byli oddáni a z nichž mnozí byli také členy jeho strany Zemanovců. Předpokládal, že otřesená pravice se bude utápět ve svých iluzích o podpoře, kterou má a nepůjde rychle cestou rozpuštění sněmovny a vypsání nových voleb. A že tedy jeho vláda bude v klidu dlouho vládnout. Jenže okamžiky uspokojení se v politice většinou střídají s dobou deziluzí a zklamání. Rusnokova vláda nedostala v parlamentu důvěru a vládla a vládne sice dál, ale v demisi. Pak se konečně sněmovna rozpustila a v nových volbách dopadli Zemanovci tak, že se vůbec nedostali do parlamentu. Efekt z úspěšné volby prezidentem se rozplynul a přestal působit. Voliči se zachovali racionálně a svou volbou nově nastavili poměry v parlamentu a tím i v budoucí vládě. Tím, že dali tolik hlasů novému hnutí ANO podnikatele Babiše, zničili do té doby převládající iluzi na straně levice, že bude vládnout s podporou KSČM a pod záštitou levicového prezidenta Zemana.