Na druhou stranu, když vidíme dnešní problémy politiků s financemi států, v jejichž čele stojí, musí nás napadnout, že by se do čela států možná měli dostat lidé, kteří s penězi umí zacházet a umí je vydělat. Protože jen ten, kdo peníze umí sám vydělat, umí je také šetřit.

Většina dnešních politiků je ovšem zvyklá zacházet pouze s veřejnými financemi. A jak to pak vypadá, vidíme všude okolo sebe. Někteří ekonomové, kteří se dobře živí poradenskými službami, tvrdí, že je třeba, aby stát začal omezovat sociální výdaje. Jejich představa o šetření je jaksi jednorozměrná a zakládá se na primitivní představě, že šetřit se hlavně musí na těch, kdo už mají stejně málo. Nejsou připraveni začít šetřit u sebe a až pak u těch ostatních. Nehledě na to, že když se lidem vezmou peníze, omezí spotřebu a tím připraví problémy těm, kdo vyrábí a prodávají. To ovšem přesahuje odborný obzor řady našich ekonomů. 

Bohatí se derou k moci, což znamená oligarchizaci politiky. Vláda oligarchie je podle starověké řecké definice vláda skupiny nejbohatších lidí, vláda, která ale musí být v demokracii zvolena a držet se demokratických pravidel. Nemusí to být nutně špatná vláda, protože v demokracii mohou podle starých Řeků také vládnout lidé bez majetku a vzdělání, což je tzv.ochlokracie, vláda spodiny. Která sebou přináší jen chaos a zmatek. Další variantou je tyranie, vláda jednoho silného vládce, jenž se neřídí demokratickými pravidly. Tato varianta je dnes také ve hře, protože jak víme z průzkumů veřejného mínění, mnoho lidí by si přálo, aby už konečně nastal nějaký pevnější řád. Vraťme se však k dnešní možnosti oligarchizace politiky a řekněme si, o koho jde.