Tento stát prodal za německé dluhopisy kromě desítek tun zlatých cihel i množství historických mincí. Vše hluboko pod skutečnou cenou. Tomu, že za tento podivný prodej lidé, kteří o něm rozhodovali, nedostali slušně zaplaceno, věří v této zemi jen málokdo. A hledači to vědí také a nechce se jim dotovat prodejné a zištné státní úředníky či bankéře.

Hlavní příčinou zatajování nálezů však je směšně nízká odměna, která podle našich zákonů, platných ještě z doby komunismu, hledačům náleží. Jsou to čtyři procenta ceny kovu. V Anglii i mnoha dalších zemích západní Evropy má nálezce nárok na polovinu tržní ceny. Druhou polovinu obdrží majitel pozemku. Odměna je jim vyplacena neprodleně. U nás na ni nálezci někdy čekají i několik let a ve většině případů dostanou jen nepatrný zlomek skutečné ceny. A tak poklady nenávratně mizí v zahraničí nebo v soukromých sbírkách zbohatlíků.