Stanislav Kliment: Jak to bylo tenkrát v Panské

28.10.2019 13:20

Na stránkách Mladé fronty začínala revoluce před třiceti lety o pár dní dřív. Šlo o to, být u toho a dostat to do tisku.

Stanislav Kliment: Jak to bylo tenkrát v Panské
Foto: pixabay.com
Popisek: Média - ilustrační foto
reklama

Tlampač vyzývá: Rozejděte se!, ale hlouček demonstrantů je policisty neprodyšně uzavřen a zmlácen, jak ukázala fotka na první stránce deníku Mladá fronta. Byla pořízena z dálky, dlouhým sklem, a byli jsme domluveni, že fotoreportér vždycky po pár záběrech vymění film a předá ho kurýrovi. To pro případ, kdyby se ocitl v situaci mnoha kolegů, které přinutili foťák otevřít a film vydat nebo zmarnit vytažením na světlo. Ano, to bylo ještě na film, ze kterého se pak obrázky lákaly v zatemněné laboratoři dlouhým mácháním ve vývojkách a ustalovačích. Do novin se pak dostávaly po dlouhých vyjednáváních s osobami nahoře.

Byl jsem tenkrát trénovaný atlet, policejním kordonem jsem prolétl ostrým ragbyovým startem a do redakce, která tenkrát sídlila v Panské ulici, to bylo pár kroků. Napsáno to bylo hned, teď jak to dostat ven. Šéfredaktorka Kamila Moučková byla nejistá. Noviny měla ráda, ale nic o nic nevěděla, nastřelili ji k nám shora. Telefony drnčely. Když mi šéfka dala k uchu městského tajemníka Ctirada Frčku, který nám mohl zavelet, říkal jenom opatrné: Zvažte to... Tak jsme to zvážili, a nakonec v Mladé frontě vyšla jak naše zpráva o policii, která narušuje veřejný pořádek o státním svátku, mlátí lidi a znemožňuje jim odejít, tak oficiální zprávu ČTK pod jiným titulkem, že policie obnovila pořádek, který narušily jakési živly.

Živly? S Bořkem Hanušem jsme byli dvojka, která podobné akce obcházela pravidelně. Napsali jsme zprávu i z památného prvního povoleného shromáždění na Žižkově onoho Dne lidských práv 10. prosince 1988. Tu jsme psali marně, vyšly tři řádky. Ale chápali jsme své poslání, být u toho a nevzdat to, dostávat to na papír. Nějaké plky ve skrytém rohu jsou plat prtné, dokud si lidé neuvědomí, že to, co si myslí oni v hospodě v Kolíně, cítí i velká část hospody v Boleslavi nebo Blansku. Také ve výroční den vzniku Československé republiky jsme vyrazili na reportáž s vědomím, že do toho jdeme s těmi obyčejnými lidmi, které jsme potkávali už hodinu nebo dvě před demonstrací na Václaváku. Tátové v kravatách nebo sváteční bundě, mámy nazdobené, občas i děti. Živly?

Hledal jsem ten příspěvek z 28. října 1989 ve svém archivu, ale dva ročníky mi prostě chybí, žádná volně dostupná digitalizace z té doby taky není k dispozici, a tak jedu jen podle paměti. Tím fotografem snad byl Petr Molt. Nebo Herbert Slavík? Šli by do toho oba, teď i kdykoliv jindy. Výstřižek jsem pak nacházel na nástěnkách na fakultách, které jsem obcházel v době listopadové studentské stávky. Byl také vylepován na sloupech v ulicích a na výlohách, postupně zastýlán peticemi a nejrůznějšími hesly. Lidé ho pochopili správně, dostávají slovo.

V Mladé frontě to bylo trochu jiné než ve většině redakcí. Jak referuje Milan Syruček v knize Na ostří pera, nikdy nebyla zcela rozvrácena. Po srpnu 1968 se rozdávaly flastry, ale nikoliv vyhazovy. Ctila se kvalita práce tam, kde to bylo možné. Kde to možné nebylo, tiskly se kraviny z pera specialistů, které stejně nikdo nečte.

O mnoho let později jsem se dozvěděl, že takhle to fungovalo i ve Wall Street Journal, v doupěti velkého kapitálu. To už jsem byl v Ekonomu, který byl součástí mezinárodní vydavatelské rodiny, a setkal jsem se s americkými kolegy na velkém shromáždění v Praze. Řekli mi, že kraviny se píší na dvoustraně editoriálu, tam burácí Wall Street. S jejich autory se však v redakci nikdo nebaví. Skutečné perly začínají nenápadně v podobě úzkých sloupců při okrajích titulní stránky a přecházejí do obrovských příběhů hluboko uvnitř listu. Tam promlouvá Main Street, skutečný život.

Mladá fronta byla také součástí širší rodiny. Tvořily ji mládežnické listy, kam patřila i Komsomolskaja pravda. Nestačili jsme zírat, co tam všechno vychází. A to se většina naší redakce chytila příležitosti glasnosti a perestrojky. Ohlásila to už někdy na začátku, po dramatické poradě se Zdeňkem Hrabicou, který se vrátil z Moskvy s očima navrch hlavy a hlásal, že „velké věci se dějí v Rusku“.

Použil přitom klasickou hlášku dělnického vůdce Bohumíra Šmerala ze začátku 20. let minulého století a zopakoval to v mohutné reportáži se stejným titulkem. Cítili jsme příležitost vrátit se k ideálům, které rozjezdily ruské tanky. Teď ta síla mohla posloužit jako páka pro setřesení našich trpaslíků, kteří se nechali na těch tancích přivézt. Příležitost otočit kormidlem vycítilo tolik lidí, že při návštěvě Michaila Gorbačova v těsných pražských uličkách jsme se málem ušlapali.

Teď však začalo být jasné, že onou dvouzprávou z 28. října jsme se vydali na válečnou stezku se systémem. Ten byl jednoduchý, všechno významné se odehrávalo v rámci jedné strany. Svátek 28. října byl v sobotu, vyšli jsme v pondělí, den na to byla výroční schůze strany. Navrhl jsem tam zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a schůze to přijala. Zvolili mne, abych to prosazoval na blížícím se sjezdu. Tam už nás však dějiny předběhly a přišlo to samo.

Režim se sypal, to bylo jasné. Jasné nebylo jen kdy a jak to přijde. Praha nebyla plná jen trabantů, které tam nechali východní Němci, než přelezli plot na zahradu velvyslanectví. Byla také plná západních televizních štábů, které se vracely od otevřené maďarské hranice do Rakouska. Zavolal mi Michal Horáček z Mladého světa, který sídlil v redakční budově jen o pár dveří dál, že s námi chce mluvit Larry King ze CNN. Ano, ona legendární postava v širokých kšandách, snad největší ikona americké televizní žurnalistiky. Fajn, řekl jsem to šéfredaktorce, a telefony se rozdrnčely znova. V žádném případě, prohlásila nakonec.

Tak jsem tam šel jen na kus řeči. Jak jste to dokázali?, ptal se Larry udiveně nad naším článkem, protože stále žil v představách jednoho nekonečného gulagu. Ale tak to nebylo, a ani naše redakce nebyla jediná, kdo se o něco pokoušel. Třeba v rádiu prosadil Ivan Rössler otevřené debaty, kam mne přizval k moderování. Ta poslední v Ruském domku, jak jsme říkali paláci u Havelského náměstí, byla tak narvaná, že se lidé tlačili u monitoru na ulici, kterým se to přenášelo ven. Když se pak v rádiu vysílal hodinový sestřih, moje tchyně spráskla ruce a myslela, že už to začlo.

Tohle nic nebylo, pravil jsem moudře Larrymu Kingovi, přijeďte 17. listopadu. Studenti budou v ulicích, ale policie se neodváží zakročit, aby nebyla srovnávána s nacisty před padesáti lety, jak to připomíná Mezinárodní den studenstva. Nevím, jestli Larry přijel právě onoho dne, ale se stejnou iluzí o stydlivosti policie se ocitl Jan Mládek na Národní třídě, jak teď přiznal ve vzpomínkové debatě, kterou uspořádala Nadace Železná opona ve Slovenském domě v Praze.

Vraťme se ještě pár dní zpátky. V Národním technickém muzeu začal Pavel Bezouška natáčet Televizní klub mladých, který měl jít do vzduchu těsně před převratem. V této televizní redakci bylo další jádro otevřené žurnalistiky. Byl jsem Pavlův tradiční autor. Využil jsem prostředí muzea, neboť celá vlast se stává skanzenem minulosti. Ploty kolem hranic usnadní vybírat vstupné.

Aspoň tak to dopadne, když se toho neujmou jiní, vysvětloval nám Valtr Komárek a představil nadaného vítěze studentské vědecké soutěže Pavla Kysilku. Za ploty se to však mlelo rychleji, kladívka začala ťukat do Berlínské zdi, a my neměli dotočíno. Musíme přitvrdit, jinak to nestihneme, zavelel Bezouška a přelepoval natočené kazety matoucími názvy, aby nám na to v poslední chvíli nikdo nevletěl.

Nakonec se to odvysílalo až 26. prosince spolu s živými vstupy s rozhovory. Vedl jsem je s čerstvým ministrem Václavem Klausem nebo profesorem ekonomie Karlem Houbou, ale měl jsem tam i mně zcela neznámé ekonomy, jako byl Jan Mládek. Vysílání skončilo, šli jsme se pozeptat do režie, jak to dopadlo, ale tam všichni koukali na něco úplně jiného. Rumunský Ceaucesku stál u zdi a začalo se střílet. U nás nebyl žádný mrtvý, jen spousta těžce zraněných, dokonce i přeražená pánev, jak potvrdili na záchrance. Když mi to vyšlo 19. listopadu v Mladé frontě, měl jsem to za pořádný masakr. Ale teď 26. prosince, kdy už bylo po všem, jsem si mohl vydechnout. Dějiny k nám byly vlídné. Třeba jsme tomu taky trochu pomohli.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Miroslav Macek: Prodavačky a prodavači utřou nos

13:51 Miroslav Macek: Prodavačky a prodavači utřou nos

Páteční glosy Miroslava Macka.