A zdůvodňoval to tím, že přece když nemá soudce podlehnout podplácení, že má mít tomu odpovídající plat. Dovolil jsem si proti tomu zabrojit a ukázalo se, že se podobný soudcovský výstup už nekonal. Nenamlouvám si, že díky uplatnění mého názoru, ale stalo se tak.

Soudní moc je jednou ze tří státních mocí, spolu s mocí výkonnou a zákonodárnou. A má nepochybně zvláštní postavení. Zatímco se do moci výkonnékde kdo a někdy i pěkný pitomec zakusuje a nad zákonodárnou mocí, když se předvádí ve Sněmovně nebo v Senátu, si někdy může občan hlavu ukroutit - soudní moc je jen málokdy kritizována. Nemyslím, že by to bylo tím, že soudní moc je dokonalá tak, že by co kritizovat nebylo. Důvod je jiný.

Bodejť, talárů se kdekdo bojí.

I já, když jsem kdysi začínal svou výuku občana sedmiletým chozením po soudech, jsem se soudcovských talárů obával. Jenže když už jdete na soudní jednání třeba podvacáté, strach z vás jaksi opadne a už ani tak nevnímáte ty taláry a zjišťujete, že se do nich balí odrostlejší holky a kluci, nelišící se od ostatních. A když jdete k soudu popadesáté, začínáte své soudce i milovat. Zřejmě podle onoho psychologického pravidla, podle něhož se stává, že oběť začíná po určité době dokonce milovat svého mučitele.