Sport by neměl být přehlídkou přeplácených, z reklamy žijících gladiátorů dle amerického mustru, jenž byl zaveden v roce 1984. Tehdy totiž byl Coubertinův olympismus poprvé zašlapán do země tím, že olympiáda v Los Angeles byla cele vyňata z pravomoci státu a svěřena organizačně úplně do rukou firem. Olympiáda se tak stala zbožím. A politikou, ta ve světě „hodnot“ běží hned za kšeftem.

To Soči vám ještě osladíme…, nicht wahre?

Mezinárodní olympijský výbor se pod vedením Němce Thomase Bacha vrhl na ruský sport skutečně vehementně. Pořídil si na to i speciální „vyšetřovací“ komisi. Šéfem je Švýcar Denis Oswald, jenž se svého úkolu zhostil skutečně unikátním způsobem. Bylo jednoduše vybráno 300 nejvýkonnějších ruských olympioniků, ti podstoupili testování na přítomnost dopingu v těle tím, že bylo „neuznáno“ jejich testování předchozí a než byly známy výsledky nových testů, byli šmahem uznáni vinnými všichni.

Potom někteří, jejichž aspirace na medaile byly uznány menšími, dostali od MOV generální pardon. Do letošní Mekky olympijského mumraje za ponižujících podmínek odjet mohou, nesmějí však závodit pod vlajkou své vlasti, ale pod mezinárodním znakem kupčení se ctí a sportem, v nějž se proměnila za hlasitého ticha většiny světových sportovců vlajka s olympijskými kruhy.

Kdože komu by neměl podat ruku…?

Někteří ruští sportovci pojedou. Celoživotní dřina a vidina peněz jsou dva dobré důvody, vůči nimž nejsou imunní ani Rusové, dobře vědouce, že na jejich obranu nepadne ze „světa hodnot“ ani slůvko. Ba naopak. Dlouho před tím, než byly uznány výsledky 232 medailistů ze Soči za právoplatné, poněvadž důkazy o dopingu nebylo možno doložit, šéf českého biatlonu Hamza s naší biatlonovou jedničkou Koukalovou už ruce ruským sportovcům nepodávali. Prý na protest. Bez důkazů, ale na protest…