S umanutostí inkluzivně vzdělávaného premianta vládního klubu nejohebnějších i po svém osobním rajzu v bezpečných oázách blízkovýchodního požářiště deklamuje mantru o „solidaritě“ a „evropském řešení“. A hlavně – bez osmansko–alemánské Osy Erdogan–Merkel ani ránu. V-4? Plán B? Ale, to my jen tak na oko, vědí mutti…

Pan ministr na vlastní oči spatřil, jak turecká pobřežní hlídka „zadržela“ herce dobře placené režisérem „syrské uprchlické krize“, když „zadrželi“ kocábku s „uprchlíky“ a vrátila ji na turecké pobřeží. Souběžně mu neuniklo, že další, skutečné flotily Osmanů se připravují na další porci „útěku“ před Assadem. Za bílého dne! Nicméně, stoupenec „hodnot“ vše vyhodnotil tak, že je nutno se skutečnými vyděrači dále spolupracovat.

Spolupracovat… Co to je vlastně ta spolupráce? Není to náhodou kapka těch Zaorálkových „nekompromisních“ postojů? Pan „Plechová huba“ se ocitl najednou v rozporech své vlastní „nekompromisnosti“. Na jedné straně tvrdí, že s teroristy se nevyjednává, na druhé straně s nimi jede (plave) na mejdan. Turci panu ministrovi blahovolně dovolí kouknout se na svůj „syrský“ byznys z blízka, když sám vidí, jak se další invazní čluny chystají překonat pár směšných kilometrů do ráje Evropa, dobře vědouce, že Andělčin a Bohouškův „diplomat“ nakonec sdělí, že bílá je vlastně černá.