Zavazující, společně prolitá krev českých a slovenských bojovníků za svobodu i oficiálně stále ještě hovoří   ze stránek dějepisných pramenů. Ale snaha umenšovat význam česko-slovenského cítění, česko-slovenského vnímání současnosti je evidentní.

Co bychom mohli rozbít, nebýt Československa? Tak jeho vznik oslavme...

Ve dnech 28. - 30.10 tohoto roku se politické reprezentace obou zemí předháněly ve vystavování svých vzájemných sympatií, jak jím předepisovaly pečlivě připravené scénáře, 100 let od vzniku Republiky Československé si v záři kamer vzájemně politici poklepávali po ramenou, ujišťovali se, jak k sobě oba národy mají blízko, jak se nám dobře žije a máme se rádi. Což o to, máme se rádi, to nám nemusejí říkat. Což o to, některým se žije lépe, většině snesitelně, to už se tak moc nezdůrazňovalo.

Ale vůbec nikdo z politických elit nevyjádřil sebemenší znepokojení z toho, že v současné napjaté době nemáme sebemenší vzájemnou záruku společného postupu na obranu Čechů a Slováků. Ani jediná čárka na papíře neřeší, co budou politické reprezentace dělat, když při možném či podobném opakování historie zvednou iredentisté našich sousedů z Polska či Maďarska jakési „nárokové“ prapory. Když Bělobrádkem a Hermanem povzbuzovaní „milí krajané“ z Bavorska zatouží opět po „životním prostoru“ následovaní i ostatními zeměmi Pangermánie.