Ve středu nemuselo své dluhy splácet jen Řecko, ale také Portoriko. Místo toho ale tamní guvernér Alejandro García Padilla oznámil, že ostrov nebude s to splatit úroky ve výši jedné miliardy dolarů, nemluvě o 72 miliardách, které dluží držitelům portorických dluhopisů. Ty sumy jsou „nesplatitelné,“ konstatoval.

Do této situace se Portoriko nedostalo přes noc, připomíná komentátor Juan Gonzalez. Už od chvíle, kdy Spojené státy v roce 1898 v rámci války se Španělskem ostrov obsadily a následně anektovaly, vnímaly ho především jen jako zdroj peněz. První přišli producenti cukru, kteří svým dělníkům platili hladové mzdy a na přehnaných cenách cukru vydělávali miliony. Po nich se objevily textilní, farmaceutické a ropné firmy, které využívaly nízkých mzdových nákladů a výjimky z placení federálních daní. Ještě v 80. letech minulého století proto Portoriko pro americké firmy platilo za nejziskovější oblast na světě. Pak ale Čína, Bangladéš nebo Vietnam začaly nabízet ještě levnější pracovní sílu, od roku 1996 ostrovní ekonomika už nevykazovala žádný růst, a když pak v roce 2006 Kongres navíc zrušil daňové výjimky, koncerny z ostrova s konečnou platností odešly. „Najednou se Portoriko stalo kolonií, kterou Washington nepotřebuje – bez ohledu na to, že jeho obyvatelé jsou už od roku 1917 občany USA,“ podotýká Juan Gonzalez. Více než 40 procent jich žije pod hranicí chudoby, nezaměstnanost oficiálně přesahuje 12 procent a ekonomika ostrova je od přelomového roku 2006 v recesi.

„Situace je zlá, opravdu zlá,“ shrnuje někdejší ekonomka Mezinárodního měnového fondu Anne Kruegerová, kterou si portorické vedení najalo na hledání východisek. Mimochodem, věrna hlavnímu proudu Kruegerová navrhuje restrukturalizaci dluhu, zvýšení daní a výdajové škrty, což je z valné většiny totéž, co Velká Trojka vnucuje Řecku.