Tereza Spencerová: „Být při tom“

16. 12. 2016 9:04

Byla jsem pár dní při tom, smím-li lehce parafrázovat název geniálního filmu Blakea Edwardse. A nebyla jsem sama, v Aleppu byly desítky novinářů ze všech koutů světa, Norskem počínaje a Japonskem konče. Pro mě bylo ale nejzajímavější právě ono „být při tom“.

Tereza Spencerová: „Být při tom“
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: Aleppo

Shodou okolností jsem se ocitla pouhé dvě uličky od kampusu aleppské univerzity, kam v tu chvíli dopadl granát odpálený Al-Káidou nebo nějakou její přidruženou „umírněnou, demokratickou, feministickou, rovné šance a sexuální menšiny uznávající“ silou. Od exploze mě dělilo vzdušnou čarou nějakých sto padesát metrů. Místní novináři mi zabránili běžet za roh si všechno nafotit, protože „naši umírnění“ prý vždy počkají, až na místo dorazí záchranáři a sanitky, a pak tam vystřelí ještě jednou, aby pozabíjeli co nejvíc a co nejkvalifikovanějších lidí. A byla to pravda. Za čtvrt hodiny do oblasti dopadl další granát. Následovalo zesílené ostřelování z děl syrské armády do míst, odkud palba vycházela, a asi po půl hodině přelétla syrská stíhačka a následovala řada explozí kousek dál. Na ně pro změnu reagovali teroristé další palbou z granátometů do města; podle místních novinářů, kteří už dokonale rozlišují svištivé zvuky, létaly vzduchem i rakety.

Nechci se chlubit, jak jsem statečná. Ale protože v Aleppu, které je několik let fakticky válečnou zónou, příliš nefunguje internet ani mobilní sítě, po návratu „k netu“ jsem si zpětně „projela“ zprávy západních médií z onoho dne. Smrt civilistů v syrském Aleppu sice zmíněná byla, ale až jako „138. odstavec“ zprávy, jejímž hlavním trhákem byly obraty typu „těžké bombardování“ nebo „série náletů“ na „ztrápené civilisty ve východním Aleppu“. Byla jsem ale u toho. Ten den zabíjel džihád. Žádné „masivní nálety“ se nekonaly, toho bych si fakt všimla… Nevím, kolik lidí – a navíc civilistů – onen jeden nálet s pěti souvisejícími výbuchy tehdy zabil, ale vím, že to, co psala západní média ony dny, kdy jsem (minulý týden) v Aleppu byla, nebyla pravda. Čili to byla – slovníkem našich politiků – „nepravda“. Nebo se prostě zase jen obyčejně lhalo. Netvrdím, že jsem pochopila vše, co se v Aleppu odehrává, ale jsem ráda, že jsem tam byla – a navrch to i přežila.

Jak vypadá Aleppo

Od teď mám alespoň základní představu, jak žijí lidé v syrském Aleppu, mám představu i o těch našich „umírněných“, stejně jako o těch, kteří z východního Aleppa vyšli ven… ale k tomu se určitě ještě dostaneme.

V první řadě je třeba určité formulační úpravy – pokud mluvíme o „čtvrtích“ východního Aleppa, vzniká dojem městských čtvrtí, mezi kterými je třeba hraniční ulice. Třebas něco jako mezi Žižkovem a Vinohrady u nás v Praze. Nicméně, v aleppské realitě bychom spíš měli mluvit o jakési obdobě třeba našeho územního uspořádání, které zná kupříkladu „Prahu východ“, abychom zůstali u „východního“ směru. Je blízko města, ale jeho součástí není. U nás ji tvoří vesnice a městečka, vesměs blízko sebe; v případě Aleppa jsou to vesnice, z nichž ty okrajové jsou například 80 i více kilometrů před samotným městem a mezi nimi a dalšími „čtvrtěmi“ východního Aleppa jsou i desítky kilometrů. Čili východní Aleppo nelze považovat za souhrn městských čtvrtí v našem slova smyslu, zatímco syrské Aleppo je regulérní město se vším všudy, tedy například s univerzitami, městskou dopravou, semafory, magistrátem, kanalizací, rozvodným systémem a tak dál. Jistě, že teroristé z Al-Káidy a přidružených part ovládali i skutečné městské čtvrti ve skutečném Starém městě Aleppa, ale ve srovnání s územím, na něž se pojem „východní Aleppo“ vztahuje, je to zanedbatelné. Jen pro představu, syrská armáda se svými spojenci za poslední dva měsíce kolem Aleppa osvobodila oblast o rozloze 18 tisíc čtverečních kilometrů, což je třeba víc, než je rozloha Kataru. Nebo Libanonu.
Co se týče toho truchlení, tak to je jasné: v syrském Aleppu se porážka fanatických islamistických teroristů slaví o sto šest a truchlí se u některých západních politiků, většiny médií a pak samozřejmě ještě v onom Kataru nebo u saúdského královského stolu. Vytvořili jsme horko těžko bublinu, a ta teď splaskává. Proto ta hysterie.

Měla jsem možnost navštívit jeden z improvizovaných uprchlických táborů pár kilometrů za Aleppem, v areálu bývalé textilky. Byl to především pohled na záplavu žen zahalených v černém; některým nebyl obličej vidět vůbec, jiným alespoň oči a v nich prázdno. To nebylo ani truchlení, ani slavení. Zástupce Červeného půlměsíce je na jedné nájezdové rampě přes megafon přesvědčoval, že fakt není proti Alláhově vůli nechat očkovat davy svých dětí proti nejběžnějším nemocem, což Al-Káida zakazovala coby západní konspiraci k vykořenění islámu. Jejich muži se mezitím rvali o chlebové placky, které jim syrská armáda rozdávala z náklaďáku. Byl to pohled na lidské bytosti, které netuší, co se děje a co se dít bude, a chtějí současně jen nějak přežít, protože to je u lidí jaksi automatické. Marně jsem se snažila zjistit, zda byli lidé z východního Aleppa tak radikálně náboženští už i dříve, nebo zda se prostě jen podvolili nějakému „aleppskému syndromu“, jehož leitmotivy určovala Al-Káida, ale v každém případě to byl vcelku šílený zážitek. Kdesi uprostřed – na arabské poměry – vzdělané a inteligentní Sýrie se z hlubin východního Aleppa vynořil středověký afghánský Kandahár. A Západ na tyto lidi už kašle – zajímaví byli, jen dokud na ně dopadaly syrské či ruské bomby a dokud nikdo netušil, o kom je vlastně řeč. Teď jsou venku, takříkajíc na světle, už je nikdo za davy demokratů vydávat nemůže, a naše západní humanitární a jiné organizace už o ně tím pádem nemají zájem… Ale koho to vlastně překvapuje.

Západ to zabalil

„Zničehonic“ utlumil dodávky zbraní teroristům do východního Aleppa. Nebo jinak, hodil tamní džihád přes palubu coby neudržitelnou přítěž. To ostatně uznávají i představitelé Damašku – přiškrcení dodávek zbraní zvenku výrazně usnadnilo syrské armádě úspěšný postup východním Aleppem. Samozřejmě, pokud se Západ ke svým chráněncům zachoval právě tímto způsobem, je třeba to nějak zastřít, a tak se rozjede další vlna propagandistických „hrůz“. Nemá smysl to brát nějak vážně. Jsou to jen slova, která se nedají nijak doložit.

OSN mimochodem přestala počítat oběti v syrské válce už v roce 2012 s argumentem, že se čísla nedají ověřovat, a tak veškeré informace, které západní média a politici neustále omílají, vycházejí od chlapíka v anglickém Coventry, který v patře nad svým secondhandem – už i s dotacemi od britské vlády a nejen jistě od ní – generuje čísla. Prostě jeden den řekne, že bylo zabito tam a tam tolik a tolik lidí, a západní média, ten etalon kvalitní žurnalistiky, se s tím spokojí a všechno po něm papouškují. Už jen tohle samo o sobě jasně ukazuje, „jak hluboko jsme klesli“.

S OSN je to taky legrační. Titulky jsou sice fakt pádné, ale když si přečtete „138. odstavec“, tak zjistíte, že Výbor OSN pro lidská práva, který ovládají Saúdové – Saúdové, ti staří demokrati! – má k dispozici neověřené zprávy, podle nichž se možná někde něco stalo, ale neví se kdy a kde. Fakt, že to média, včetně těch našich, interpretovala jako tvrzení OSN, že Asad v Sýrii zase zmasakroval víc než 80 lidí, je příznačný pro naši dobu a naši politiku. Nechci se ale zaobírat důvody, proč západní média – včetně těch českých – lžou. To je spíš otázka pro ně.

Budoucnost Aleppa a Sýrie

Na rovinu, na válečné mapě Sýrie toho zbývá spousta ještě na několik let. Nicméně, je očividná snaha režimu plně ovládnout západ Sýrie, tedy pás velkých měst a průmyslových zón, protože Palmýra, Rakká nebo Dejrizor na východě jsou sice důležitá z hlediska tamních ropných zdrojů i celistvosti Sýrie, ale… jsou daleko v poušti. Podle dostupných zpráv nyní proto armáda zamíří spíš směrem na Idlíb u tureckých hranic, aby ovládla i toto území – nejde jen o džihád, ale i o Erdoganovu rozpínavost. Uvidíme, jak to dopadne, potažmo kolik teroristů uprchne z bojů pod ochranu na turecké území a kolik jich pak pokročí až do Evropy…

Nicméně, když se ptáte na syrskou civilní ekonomiku, tak to je velmi zajímavý „válečný“ fenomén. Ještě před třemi lety byla i obyčejná láhev pitné vody dovážená z Libanonu, dnes si v Damašku koupíte nejen syrskou vodu, ale i limonády – třeba Pepsi se vyrábí a lahvuje v Latákii – nebo místní kávu a léky a dieselagregáty, a to právě z průmyslových zón třeba kolem Aleppa nebo Homsu. Platí totiž, že i když válka bude „někde“ v Sýrii pokračovat, ten neválečný prostor nezahálí a „maká“. Té životaschopnosti nerozumím, přiznám se. Jako svým způsobem fatalistická Češka si to prostě neumím vysvětlit. Ale je tu, každý den a v praxi.

Co se týče zahraničních investic, věc je vcelku jasná – státy, které podporovaly džihád a teroristy, ať jim už říkaly jakkoli – mají trochu smůlu. Peněz je ve světě dost; nás, tedy Západ, tam fakt nikdo nepotřebuje.

Český a zahraniční pohled

Snahou svrhnout Asada u nás někteří lidé fakticky obhajují teroristy z Al-Káidy a podobných skupin. S takovými lidmi fakt netřeba diskutovat. Na svůj názor, ať už svobodný, nebo za peníze, mají samozřejmě právo, ale tím to pro mě taky končí. Pokud z jejich názorů budeme dělat „zprávu“, kterou je třeba komentovat, dostaneme se do jejich „hry“ a sami se staneme obhájci teroristů, přinejmenším tím, že celou tu nechutnou diskusi akceptujeme. Názory Jandy i Gabala mi nestojí za zlámanou grešli. Oni si o mně jistě myslí něco podobného, takže jsme si kvit.

Myslím, že tady z Evropy se neustále snažíme rozhodovat, kdo se jak má chovat, aby se nám to líbilo. To je ale prostě jen neochota akceptovat situaci – ve stále větším počtu zemí na Blízkém východě je čím dál víc šumák, co si tady říkáme a jaké změny režimů požadujeme. A když Západ odmítá pochopit realitu, tak Rusové tento uvolněný prostor zaplňují. Neřekla bych ale, že by syrská válka byla Putinovým vítězstvím ve vojenském smyslu. Výsledek války je samozřejmě důležitý, ale současně je pro arabské státy mnohem důležitější sledovat, že Rusko spolu s Čínou k regionu nepřistupují jako ke svým koloniím. Místo toho nabízejí něco jako respekt, partnerství. To se samozřejmě musí líbit a ve finále to jen ruskou a čínskou pozici v regionu posílí a vynese je přinejmenším do role mezinárodních velmocí. Vlastně nejpozoruhodnějším dokladem postavení Západu v Sýrii byla nedávná žádost Johna Kerryho vůči Sergeji Lavrovovi, aby prý Rusko vůči „umírněným“ ve východním Aleppu projevilo alespoň „malé smilování“. Takhle žadonit u Rusů o život pro teroristy je fakt síla. Nebo důkaz naprosté nemohoucnosti a bezmoci.

Írán může být brán jako vítěz rovněž, ale spíše jako země, která se po dekádách mezinárodní izolace v několika posledních letech dokázala vmanévrovat do role lídra, který „řídí“ tak zvanou „osu odporu“ – a do ní spadá Irák, Sýrie, Libanon, Jemen, v roli sympatizujících vystupuje Egypt, Alžírsko a další země. Samozřejmě, k tomu je třeba připomenout, že vojenským vítězstvím nad džihádem v Sýrii se Íránu otevírají i dveře ke Středozemnímu moři, což je rovněž převratné novum.

Američané…

Zahlédla jsem tu zprávu o Tillersonovi ještě v Damašku a tak nějak mi zcela přirozeně zapadla do tamní atmosféry, která má nakročeno k idealistickému budování „nových a spravedlivějších“ světů, v nichž se víc spolupracuje a obchoduje, než válčí. Uvidíme, co z této Trumpovy nominace nakonec vyjde, ale přiznávám, že je to tah velmi překvapivý. Současně mi ale připadá, že Trump do čela státu tlačí čím dál víc odpůrců jakékoli, byť alespoň té nejzákladnější, ekologie. A to mi připadá stejně hrozivé – bude totiž koneckonců jedno, jestli lidstvo zhyne při jaderné válce nebo jestli se na té své planetě prostě upečeme…

A kam se vrtnou stoupenci Ameriky a všech možných jejích válek? To fakt nevím, svět se jim ale tak nějak smršťuje. Oni si už ale nějak poradí – vždyť přece stačí převléci kabát, ne?
Mně to ze všeho nejvíc připomíná pokus CIA provést v USA „změnu režimu“. Neuvěřitelné, sledujeme střet CIA se svou neprokazatelnou „ruskou stopou“ a FBI, která vše popírá a brání „systém“, na jehož podporu se staví čím dál víc čím dál pochybnějších figur jako Joe Lieberman nebo John Bolton. A když tito jestřábi hájí Trumpa, tak asi o jeho plánech vědí víc než my. A to také není nejlepší zpráva.

Oplakávání Al-Káidy v Aleppu

Sledujme třeba to, co všechno tady u nás na Západě ještě uděláme při oplakávání Al-Káidy v Aleppu. Zhasnutí Eiffelovky, obávám se, je jen první vlašťovkou, kterou se ostatní budou snažit přetrumfnout. A přitom přemýšlejme, kolik teroristů a džihádistů, nad nimiž tak držíme ochrannou ruku, už přišlo do Evropy. Třeba s platnými tureckými dokumenty.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV
reklama

Produkt zdarma za recenzi?

Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…