Začneme dneska ale Tuniskem, malou a z geopolitického hlediska nevýznamnou zemí, která ale nastartovala tektonické pohyby arabského jara a jako by chtěla agendu regionu určovat nadále. V nedávných parlamentních volbách v Tunisku zvítězila sekulární strana Nidáa Túnis (Hlas Tuniska), která získala 85 křesel v 217členném parlamentu a o 16 míst tak porazila dosud vládnoucí islamisty ze strany An Nahdá, jimž k volebnímu triumfu nepomohly ani odborné služby amerického párového gigantu Burson-Marsteller, ani okázalá snaha distancovat se od radikálního saláfismu. Ke cti jim alespoň slouží, že byli s to po svém volebním vítězství v roce 2011 nehrotit zbytečně politický střet se sekulárními silami a schválit novou ústavu, která nynější předčasné volby vůbec umožnila.

Nicméně oslava triumfu prozápadní demokracie a sekularity nad zpátečnickým islámem, jak výsledky tuniských voleb traktuje západní mainstream, není na místě. Průzkumy veřejného mínění těsně před hlasováním ukázaly, že nadšení Tunisanů pro demokracii propadlo ze 63 procent v roce 2012 na současných 48 procent, zatímco poptávka po silném vůdci vyskočila z 37 na 59 procent. Nidáa Túnis přitom stojí a padá s postavou svého zakladatele a vůdce Bedžího Saida is Sibsího, který sloužíval ve vládách jak legendárního „otce moderního Tuniska“ Habíba Burghiby, tak i (v roce 2011 svrženého) proamerického diktátora Zín Abídína bin Alího. V předvolební kampani – obdobně jako Abdal Fattáh Sísí v Egyptě v případě kultovního prezidenta Násira -- používal vlastenecké odkazy na Burghibu, ale zároveň připouštěl, že jeho strana je vlastně „pokračováním bin Alího režimu (s výjimkou, že za něj nebyla svoboda projevu)“. Co to znamená pro Tunisko? S výjimkou toho, že lidé před demokracií západního střihu upřednostňují diktátora, který jim ponechá alespoň trochu volného prostoru k dýchání a přitom zajistí pořádek a „klid na práci“, je další vývoj těžké odhadovat. Nidáa Túnis se totiž před volbami ostře vymezovala nejen proti islamistům, ale také proti – jinak sekulárně spřízněným – stranám, což může významně zkomplikovat jednání o koalici a tím politickou krizi jen prodloužit.

Islamisté z An Nahdá v roce 2011 získali 89 křesel v parlamentu, na druhou stranu v pořadí měli „náskok“ 60 křesel, obsadili post premiéra, ale funkce prezidenta a šéfa parlamentu přenechali sekulárním stranám, byť je k tomu nikdo nenutil. Jak bude postupovat Nidáa Túnis, která má nad druhými islamisty převahu pouhých 16 míst, se teprve ukáže.

Nová válečnická aliance

O jednoznačné porážce politického islamismu přitom nemůže být řeč. Tím spíš, že nový průzkum amerického neokonzervativního Washington Institute ukazuje na „překvapivě velkou menšinu“, která podporuje Muslimské bratrstvo a jeho různé větve především v zemích, jejich režimy se snaží Bratry potlačovat všemi myslitelnými způsoby: i tak ale Muslimské bratrstvo podporuje 31 procent Saúdů, 34 procent Kuvajťanů, 29 procent Emiráťanů. A Hamas, palestinská odnož MB, má podporu dokonce 52 procent Saúdů, 53 procent Kuvajťanů a 44 procent Emiráťanů. Druhé místo An Nahdy ve volbách svědčí o tom, že podobné emoce jsou silné i v Tunisku.

Právě přetrvávající podpora Muslimskému bratrstvu nyní dává dohromady novou panarabskou alianci – Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty a Egypt se dohodly na vzniku potenciálních „intervenčních jednotek“, které by mohly vyrazit do boje proti islamistům v Libyi a Jemenu, čímž by vyplnily „prostor“ vedle probíhající války USA v Iráku a Sýrii.