Tereza Spencerová: Emmanuel, Bibi, Donald a konec dohody o íránském jádru

Poslední pokusy Evropy přesvědčit Donalda Trumpa, aby nevyhlašoval obchodní válku a nerušil pracně uzavřenou dohodu o íránském jaderném programu, kterou před třemi lety uzavřel Barack Obama, skončily bez většího úspěchu. Francouzský prezident Emmanuel Macron a po něm vzápětí i německá kancléřka Angela Mertlová nedosáhli vůbec ničeho, snad jen s výjimkou ujištění, že se Trumpovi nelíbí nejen dohoda s Íránem, ale vlastně ani celá ta Evropská unie, která prý vznikla beztak jen proto, aby z USA „tahala“ nejrůznější obchodní výhody.

Evropa přitom vidí v Íránu zbaveném všech západních sankcí obrovský a slibný trh, stejně jako možnou diverzifikaci zdrojů zemního plynu. Německo, Francie a Británie dokonce vydaly společné prohlášení, podle něhož je uchování dohody nejlepší způsob, jak zabránit Íránu v získání jaderné zbraně. Macron kvůli tomu zkoušel ve Washingtonu propojit válku v Sýrii, íránský program balistických raket, jeho regionální politiku a jadernou smlouvu do jednoho nerozmotatelného klubka, o němž by se prý dalo znovu jednat, ale dostalo se mu jen něco „macho“ polibků a ostentativního ometání smítek ze saka… Merkelová pro změnu připustila, že smlouva s Íránem není ideální, a proto je třeba ji vnímat jen jako „první krok“, který výrazně zpomalil íránský jaderný program a vytvořil prostor pro vylepšení dohody. Je to prý „první kousek mozaiky, první cihla, na níž můžeme stavět.“ Jinými slovy, oba „lídři Evropy“ byli připraveni nátlaku Bílého domu ustoupit a kývnout na nejisté opětovné projednávání celé dohody, ale ani taková „kapitulace“ jim nebyla k ničemu.

Francouzský prezident, který došel pochopení až poté, co zatelefonoval prezidentu ruskému, má vysvětlení: Smlouva prý bude z americké strany zrušena z „domácích důvodů“, což ovšem není až tak přesné, neboť první cesta nově jmenovaného ministra zahraničí Mika Pompea vedla do Saúdské Arábie a Izraele, dvou hlavních protivníků Íránu na Blízkém východě, kteří mají současně i silný vliv na zahraniční politiku USA. A izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který se všemožně snaží odvádět pozornost od pokračujícího zabíjení obyvatel pásma Gazy, při této příležitosti znovu – v zásadě tak totiž činí pravidelně už od roku 1993 -- ukázal staré a už dobře známé „důkazy“ o tom, že Írán vyvíjí jaderné zbraně, byť CIA i Mossad tvrdí opak. A co víc, experti zpochybňují i Netanjahuovo tvrzení, že předložené „důkazy“ opravdu získala izraelská tajná služba v Íránu, protože vše spíš nasvědčuje tomu, že Izrael prostě „hacknul“ Mezinárodní organizaci pro atomovou energii (MAAE) a získal z něj nějaké nové podrobnosti z íránských odpovědí, které zazněly na uzavřeném zasedání v prosinci 2015. Vše, co Netanjahu nově „odhalil“, je vedení MAAE známo a sama agentura to vše už také sama zveřejnila. MAAE nyní v reakci na Netanjahua oficiálně potvrdila, že Írán „před koncem roku 2003 opravdu prováděl pestrou škálu koordinovaných činností souvisejících s vývojem jaderných výbušných zařízení, a některé činnosti prováděl i krátce poté, ale posléze tyto aktivity nepokračovaly nad rámec proveditelnosti a vědeckých studií.“ Vedení MAAE proto potvrzuje, že „zvažování této otázky považuje za uzavřené“.

Americká agentura AP celé Netanjahuovo vystoupení označila za „jeden z nejbizarnějších okamžiků v globální politice poslední doby“, přičemž někteří američtí zastánci dohody s Íránem podotýkají, že „hlavním Netanjahuovým cílem bylo poskytnout Trumpovi falešný důvod k odstoupení od smlouvy, aniž by přitom musel politicky zaplatit. Místo toho nyní totiž Trump může argumentovat tím, že smlouvu zrušit musel, protože Írán „lhal“, jak neustále opakoval Netanjahu, bez ohledu na absenci skutečných důkazů.“ A funguje to – Washington se zprvu sice trochu zapletl ve formulacích, zda Írán „měl“ nebo „má“ jaderný program, ale Trump už v reakci na Netanjahuovu „narážku“ prohlásil, že to vše dokazuje, že má „stoprocentní pravdu“, když chce od smlouvy odstoupit…

Důkaz nespolehlivosti

Benjamin Netanjahu, premiér jediné jaderné mocnosti na Blízkém východě, už v roce 2002 v americkém Kongresu prohlásil: „Není vůbec žádných pochyb, že Saddám chce získat jaderné zbraně a pracuje na tom – o tom není žádných pochyb.“ Následovala americká agrese proti Iráku „opřená“ o podobnou „slajdšou“, kterou nyní předvedl Netanjahu, jen tehdy Colin Powell na diapozitivech dokládal existenci neexistujících iráckých zbraní hromadného ničení.

Nynější „slajdšou“, o níž izraelský premiér informoval amerického prezidenta prý už v březnu, provázely i příslušné dramatické efekty – Netanjahu si nechal schválit pravomoc vést válku i bez souhlasu Knessetu, jen s kývnutím ministra obrany, načež následovaly ranní nálety na údajné íránské cíle v Sýrii a posléze i uzavření vzdušného prostoru nad syrskými, ale Izraelem anektovanými Golanskými výšinami a dokonce i nad palestinským a Izraelem okupovaným Západním břehem Jordánu… Spekulace o chystané izraelské agresi proti Sýrii se jen rojí, byť je Izrael popírá, a cena ropy zase raketově roste. Írán se ovšem k žádné reakci vyprovokovat nenechal a navíc i popřel, že by nejnovější nálety zasáhly jeho základny v Sýrii.

Kupodivu, dokonce ani šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová se nenechala zviklat a zdůraznila, že vystoupení izraelského premiéra „nezpochybnilo íránské dodržování podmínek dohody“. Emmanuel Macron si pak jen postěžoval, že americké rušení dohod, ať už je řeč o íránském jádru nebo například o vystoupení z pařížské dohody o klimatu, může Spojeným státům „krátkodobě dávat smysl, ale už ze střednědobého výhledu je to šílené“. A připomněl, že v souvislosti s blížící se možnou dohodou se Severní Koreou Washington nevysílá zrovna „signál“ o své důvěryhodnosti. „Udělal jsem, co jsem mohl,“ shrnul Macron. „Pokud zabijete dohodu, aniž byste nabídli alternativu, otevřete tím Pandořinu skříňku,“ vzkázal Trumpovi.

Francouzský lídr, jehož domácí obliba se propadá s každým týdnem, se podobnými prohlášeními zkouší stavět do role mezinárodně významného „vyjednavače, který to myslí dobře“, ale například v samotném Íránu s touto snahou naprosto pohořel, už jen proto, že to byl pokus jednat „o Íránu bez Íránu“. „Ustupoval Trumpovi až příliš, jen aby získal alespoň zbla naděje na nějaké hmatatelné výsledky,“ napsal například člen někdejšího íránského vyjednávacího týmu a analytik Káveh Afrasjábí. „Prozíravějším by bylo, kdyby stál oběma nohama na zemi a dohodu s Íránem hájil, jak to už udělal při mnoha jiných příležitostech, a nepokoušel se proměnit v „zaříkávače Trumpa“. Nyní riskuje, že se mu dostane nálepky „francouzského Tonyho Blaira“, nebo hůř, „Trumpova evropského hošíka“… Zkrátka, Macronův návrh na „novou smlouvu s Íránem“ nikam nevede a je vlastně dobře, že byl smeten dřív, než později.“

Není přitom bez významu, že se Německo, Británie a Francie – a až nedůstojně nesměle -- pokoušely vyjednat s USA novou dohodu o íránském jádru, aniž by ovšem k tomu měly nějaký mandát Evropské unie jako takové. Jakákoli změna unijního postoje k dohodě by přitom vyžadovala nové jednotné stanovisko, i když jeho dosažení je jen iluzorní. A tak sólo postup „některých“ zemí ve skutečnosti jen nabízí nový pohled na fungování „spolku“ v časech, kdy je jinak „povinná solidarita“ v jeho řadách snad dokonce příkazem doby, přes který „vlak nejede“…

A co dál?

Velkou neznámou mezitím zůstává případná reakce Íránu na to, až Spojené státy smlouvy vypoví – a termín vyprší za pár dní, už 12. května. Šéf íránské diplomacie Džavád Zaríf v rozhovoru pro americký New Yorker naznačil, že do úvahy přicházejí tři základní varianty: V rámci té první Teherán obnoví obohacování uranu, „aniž by se Amerika musela bát, že vyrábíme jadernou bombu“, druhá varianta počítá s tím, že by Írán využil mechanismy související s dohodou a na postup USA by si oficiálně stěžoval, jak to ostatně udělal (marně) už jedenáctkrát, a třetí – a nejdramatičtější – možností je vystoupení Íránu z dohody o nešíření jaderných zbraní. „Diskuse o dalším postupu probíhají,“ konstatoval Zaríf, který mimochodem studoval v USA. „Írán není monolit.“

Příkladem takových diskusí budiž třeba pohrůžka velitele námořnictva Íránských revolučních gard, podle něhož začne Írán – v případě, že USA vypovědí smlouvu – potápět americká plavidla v oblasti a vytvoří „katastrofickou situaci“. Je přitom očividné, že uchovat reakci v přijatelných mezích bude pro „reformátory“ z okolí vlády prezidenta Róháního tváří v tvář náboženským fundamentalistům z řad „islámských revolucionářů“ velmi složité, neboť jim „nepomáhají“ ani samotní nejvyšší američtí činitelé – například Mike Pompeo z titulu své někdejší funkce šéfa CIA nyní „prozradil“, že Írán před podpisem dohody o jaderné zbraně neusiloval. „Je to jen další příklad amerického morálního krachu,“ podotkl k tomu Zaríf. „Na Írán byly dříve uvalovány sankce kvůli falešným obviněním, že usiluje o jaderný arzenál. A nyní mají být uvaleny, protože o žádné jaderné zbraně neusilujeme?“ Je vcelku logické, že vše sledují nejen v Pchjongjangu, který se odhodlal také uzavírat s USA nějaké dohody. Na druhou stranu ale platí, že Washington, jak už bylo řečeno, smlouvu s Íránem beztak nikdy důsledně nedodržoval, a co víc, u Trumpa si – podruhé „beztak“ – nikdy nikdo zatím nebyl jistý, zda po příslušných slovech budou následovat i příslušné činy. Takže, jaký smysl má vlastně bazírování na „nějaké dohodě“ s USA? Tím spíš v době, kdy Teherán i formálně ukončil své zahraniční obchodování v dolarech a obecně – coby do „úkrytu“ před další dávkou amerických sankcí – ekonomicky míří do eurasijského prostoru, tedy za Čínou, Ruskem a dalšími státy. Peking i Moskva sice americký postup v „íránské dohodě“ svorně odmítají, ale výsledný efekt jim ve skutečnosti musí hrát do karet, neboť jen posiluje blízkovýchodní alianci mezi Ruskem a Íránem. A co víc, soustředný americký nátlak kolem Sýrie zpevňuje i řady „aliance“ Ruska, Íránu a Turecka…

A co ve skutečnosti zbývá Trumpovi a „jeho“ našeptávačům? Že by další sankce? Írán pod americkými sankcemi prožil několik dekád a nezhroutil se, ale nyní má navíc „nové přátele“ a tím i prostor k realizaci. Že by se Washington pokusil o „změnu režimu“ v Teheránu? Na to nemá. A americký vojenský útok proti Íránu, který si tak přejí Izrael a Saúdové? Írán v roce 2018 není ani trochu Irákem v roce 2003. Naopak, Írán dokázal pevně zakotvit v severním pásu Blízkého východu, tedy v Iráku, Sýrii a Libanonu, kde šíité převládají a „naše“ prodloužené „ruce“ typu syrské frančízy Al Kajdy, Daeše, džihádistické Syrské svobodné armády nebo Kurdů, kteří dnes už ani pořádně nevědí, čí jsou, s tím nic moc nenadělají, ani kdyby Bílé přilby natočily ještě stovky filmíků na YouTube. A co víc, mnozí z těchto případných „spojenců Západu“, jsou spojenci jen dočasní, jen do té doby, do kdy je to pro ně výhodné. Nikdo z nich ve skutečnosti netouží po americké nadvládě na svých územích…

„Diplomacie nikdy neumírá,“ konstatoval na závěr rozhovoru s New Yorker Džavád Zaríf. „Ale to neznamená, že v diplomacii existuje jen jediná cesta a že ta musí vést přes Spojené státy.“ Ať už se ale Írán rozhodne jakkoli, „nebude to pro USA velmi příjemné. To mohu říci. Na tom se shodneme.“

Tož uvidíme. Kostky jsou už takřka vrženy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.