Mohl to být unikátní summit diktátorů, pardon, Rady pro spolupráci zemí v Perském zálivu (GCC), s hlavním demokratem planety, ale nakonec se to zvrtlo. Nebyla na něj ta správná nálada. Pokazilo ji sbližování Washingtonu s Teheránem i slova někdejšího náčelníka amerického generálního štábu Mike Mullena, který krátce před tím prohlásil, že jaderná dohoda s Íránem „férověji vybalancuje americký vliv“ na Blízkém východě. USA podle něj totiž „potřebují přehodnotit veškeré vztahy v regionu, především vztahy se státy ovládanými sunnity. Sblížení s Íránem může proto vylepšit rovnováhu našich snah předejít sektářskému rozdělení.“ Admirál Mullen jinými slovy připustil, že se GCC, dlouholetí vazalové USA v arabském světě, snaží uzamknout Washington do nekonečné konfrontace s Íránem, což je sice v zájmu zmíněných vazalů, ale nikoli už v zájmu USA. Proč by ale USA musely dál setrvávat v alianci třeba se Saúdy a výměnou za jejich podporu v regionu mimo jiné útrpně přehlížet saúdskou „stopu“ například v 11. září? Proč by si USA nemohly „uvolnit ruce“?

Právě v takové atmosféře se měl Barack Obama v Camp Davidu setkat s despoty z GCC, ale nakonec se ze summitu stalo jen setkání „hlav delegací“. Vcelku podle očekávání totiž nebyl zastoupen Omán, který beztak často stojí mimo GCC a s Íránem udržuje pragmatické vztahy, za to aktuální saúdský vladař Salmán nepřijel na protest proti blížící se americko-íránské dohodě a pocitu, že USA začínají v regionu hrát podle íránského, tedy šíitského scénáře. Cosi podobného pociťuje i Kuvajt a pochlapil se také saúdský vazal (a tím pádem americký podvazal) Bahrajn, jehož emír Hamad bin Íssa Chalífa dal před Obamou přednost přehlídce koní ve společnosti anglické královny, v jejichž očích jeho despotičnost očividně ustoupila lásce ke koním. Je přitom ironií, že v Bahrajnu kotví 5.flotila amerického válečného námořnictva a nový rozpočet Pentagonu teoreticky počítá s jejím přestěhováním. Už jen ta představa u členů bahrajnské královské sunnitské rodiny, která represemi ovládá většinové šíitské obyvatelstvo, vyvolává husí kůži a strach z budoucnosti.

Washington neúčast několika feudálů „spolkl“, tím spíš, že rozdílné názory na Írán nebo aktuálně i na válku v Sýrii mezi Washingtonem a GCC nejsou žádným tajemstvím. Monarchie z Perského zálivu se bojí sílícího vlivu Íránu a po USA požadují „neprůstřelné“ záruky své bezpečnosti a sliby, že americký patronát bude pokračovat. Ve finále tak vůbec nedošlo na kritiku lidskoprávní hrůzy v Saúdské Arábii, jak to po Obamovi požadovali arabští aktivisté, naopak, jednání v Camp Davidu se (ke spokojenosti amerických zbrojních koncernů) proměnilo ve svého druhu zbrojní veletrh k pokrytí feudálního pocitu bezpečí, a to včetně vyhlídky na „raketové deštníky“. K tomu bylo na závěr přijato Společné prohlášení plus Dodatky, v nichž se USA zavázaly Perský záliv (i vojensky) bránit proti případným hrozbám, uvést smlouvu s Íránem do podoby, která nebude GCC tolik zneklidňovat a společně podkopávat íránské „destabilizační aktivity“, ať už tím míněno cokoli.

Z takto formulovaných dohod se zdá, že Washington se nezavázal k ničemu, co by tu už nebylo, a přitom dosáhl svého – GCC nebude pro dohlednou dobu sabotovat jadernou dohodu s Íránem a přílišné povinnosti nevyplývají ani ze slíbené vojenské pomoci, protože monarchiím GCC, pokud se nerozpadnou samy a zevnitř, žádná reálná vnější síla nijak zásadně nehrozí. A co víc, Obama nevyhověl požadavku Saúdů a zmíněné záruky jim nedal písemně. GCC se ale naopak zavázala, že bude s USA „předem konzultovat plánování vojenských akcí mimo hranice GCC“, čímž si Washington pojistil, že ho ropní šajchové nezatáhnou do dalšího vojenského dobrodružství typu současné saúdské agrese v Jemenu. Neslavně tak – přinejmenším oficiálně -- končí i megalomanská „doktrína“ saúdského krále Salmána, který chtěl prosadit cosi jako „sunnitskou nadvládu“ nad celým Blízkým východem bez ohledu na názor Spojených států.

GCC na ústupu

Barack Obama podle všeho tedy uspěl se svým plánem přesvědčit GCC, že jaderná smlouva s Íránem bude v jejich „bezpečnostním zájmu“, přičemž nejspíš argumentoval stejně jako v rozhovoru pro saúdský královský rodinný list Asharq al-Awsat, když před Camp Davidem konstatoval, že podpis smlouvy s Íránem může vést k „větším investicím do íránské ekonomiky a k větším příležitostem pro íránský národ, což posílí pozice umírněnějších lídrů v Íránu“. Mimochodem, na zrušení sankcí a obnovení obchodu s Íránem už se těší i státy Evropské unie, přičemž jen Německo má za to, že by investice do íránské ekonomiky mohly dosáhnout 100 miliard dolarů ročně.