V roce 2004 stál v čele Mahdího armády proti americké okupaci Iráku a od amerických vojáků si vysloužil pohrdavou přezvídku Mookie, či Múkí, chcete-li. Poté, co se svými věrnými obsadil několik měst i bagdádskou čtvrť Sadr -- pojmenovanou po jeho otci velkém ajatolláhovi, který byl za Saddámova režimu zavražděn – dokázal se proměnit v „nepřítele číslo 1“ Bushovy „krvavé demokratizace“ Iráku. Když se Spojené státy v roce 2007 rozhodly, že nejsnáze se mladého šíitského radikálního lídra zbaví tím, že ho zabijí, uprchl do Íránu. Usadil se v baště šíitského islámu, Qómu, kde sice získal vyšší náboženské vzdělání, ale na skutečnou respektovanou funkci v šíitském establishmentu nedosáhl. Místo toho raději dál kritizoval většinu iráckých politiků a duchovních, které měl za nespolehlivé a nevděčné „maniaky“. Právě v íránském Qómu přitom nejspíš studoval i „západní“ styl politiky, protože po návratu z exilu se plně zapojil do té irácké. A nyní je zpět, v plném lesku – jeho koalice šíitů, komunistů a několika menších stran zvítězila před pár dny v parlamentních volbách…

Vítězové, snad ne Pyrrhovi

Z pohledu USA, které se – Georgem W. Bushem počínaje – snažily za jakoukoli cenu (nezapomenutelná je Madeleine Albrightová a její souhlas s půlmilionem iráckých dětí, které zbytečně zemřely v důsledku US sankcí) proměnit Irák ve svou soukromou benzínovou pumpu, jsou výsledky iráckých voleb znovu těžkým zklamáním. Probushovský Irák, který by miloval Ameriku, zůstává dál pouhým snem. A co víc, podle expertů přitom výsledky hlasování nejsou až zas tak překvapivé, protože se Muktada Sadr jen „svezl“ na náladách, které mezi Iráčany panovaly vůči stávajícímu polickému establishmentu.

Muktada lidového rozčarování z korupce, nepotismu i despotismu jen využil, a to radikálně, jak je jeho zvykem – zakázal kandidovat komukoli, kdo už v politice působil, s argumentem, že národu je třeba nabídnout „jen novou krev“. Dokonce se tím sám „vyšachoval ze hry“ a nemá ani poslanecké křeslo, nicméně je jisté, že za nitky bude tahat právě on. Údiv vyvolal i tím, že si za koaliční partnery vybral zrovna komunisty, načež se celosvětově známou stala komunistka Suhád Chatíbová, která se do parlamentu dostala v centru šíitského islámu, v Nadžáfu. Nicméně, na jedné straně opravdu platí, že právě komunisté spolu se sadrovci spolupořádali protikorupční bouře v Bagdádu v roce 2015, ale na straně druhé je třeba mít na paměti, že komunisté v Iráku mají svá „národní specifika“. Suhád Chatíbová totiž pochází z rodiny vážených šíitských duchovních a uznávaný reportér Elijah Magnier na svém facebooku nedávno zavzpomínal, jak chtěl udělat rozhovor s předsedou Irácké komunistické strany, ale na dveřích jeho domu našel jen lístek: „Budu za měsíc, jsem na pouti v Mekce“…

Až za touto (ne)podivnou koalicí skončil současný (šíitský) premiér Hajdar Abádí, který byl přitom považován za jasného favorita voleb, a to především kvůli rostoucí popularitě z posledních let – dokázal do značné míry zvládnout bezpečnostní krizi po zrodu Daeše, s pomocí Turecka a Íránu uchoval celistvost země tváří v tvář „nezávislému Kurdistánu“, stejně jako vyřešil krizi finanční, která hrozila, že pošle celou vládu jinak bohatého ropného státu do zapomnění. Faktem ovšem zůstává, že americké sankce proti iráckému ropnému průmyslu byly zrušeny teprve před pár měsíci, takže Bagdád po konsolidaci svých surovinových zdrojů uzavírá první velké ropné kontrakty vlastně až nyní, a to především jak se západoevropskými, tak s čínskými a ruskými koncerny.

K vítězům patří také šíitská koalice Fatah zastupující domácí proíránské šíitské milice, které se z valné části podílely na bojích proti Daeši a dalším sunnitským teroristům, a které (nejspíš v návalu zoufalství) chtěly USA ještě před půl rokem nechat vyhnat z jejich vlasti. A vynechat asi nelze ani dřívějšího (šíitského) premiéra Núrího Málikího, jehož si do čela vlády v Bagdádu posvětily ještě USA, ale který ve finále dovedl Irák do hájemství „toho nenáviděného“ Íránu.