Tereza Spencerová: Muktada Sadr je zpátky aneb USA v Iráku znovu prohrály

V roce 2004 stál v čele Mahdího armády proti americké okupaci Iráku a od amerických vojáků si vysloužil pohrdavou přezvídku Mookie, či Múkí, chcete-li. Poté, co se svými věrnými obsadil několik měst i bagdádskou čtvrť Sadr -- pojmenovanou po jeho otci velkém ajatolláhovi, který byl za Saddámova režimu zavražděn – dokázal se proměnit v „nepřítele číslo 1“ Bushovy „krvavé demokratizace“ Iráku. Když se Spojené státy v roce 2007 rozhodly, že nejsnáze se mladého šíitského radikálního lídra zbaví tím, že ho zabijí, uprchl do Íránu. Usadil se v baště šíitského islámu, Qómu, kde sice získal vyšší náboženské vzdělání, ale na skutečnou respektovanou funkci v šíitském establishmentu nedosáhl. Místo toho raději dál kritizoval většinu iráckých politiků a duchovních, které měl za nespolehlivé a nevděčné „maniaky“. Právě v íránském Qómu přitom nejspíš studoval i „západní“ styl politiky, protože po návratu z exilu se plně zapojil do té irácké. A nyní je zpět, v plném lesku – jeho koalice šíitů, komunistů a několika menších stran zvítězila před pár dny v parlamentních volbách…

Vítězové, snad ne Pyrrhovi

Z pohledu USA, které se – Georgem W. Bushem počínaje – snažily za jakoukoli cenu (nezapomenutelná je Madeleine Albrightová a její souhlas s půlmilionem iráckých dětí, které zbytečně zemřely v důsledku US sankcí) proměnit Irák ve svou soukromou benzínovou pumpu, jsou výsledky iráckých voleb znovu těžkým zklamáním. Probushovský Irák, který by miloval Ameriku, zůstává dál pouhým snem. A co víc, podle expertů přitom výsledky hlasování nejsou až zas tak překvapivé, protože se Muktada Sadr jen „svezl“ na náladách, které mezi Iráčany panovaly vůči stávajícímu polickému establishmentu.

Muktada lidového rozčarování z korupce, nepotismu i despotismu jen využil, a to radikálně, jak je jeho zvykem – zakázal kandidovat komukoli, kdo už v politice působil, s argumentem, že národu je třeba nabídnout „jen novou krev“. Dokonce se tím sám „vyšachoval ze hry“ a nemá ani poslanecké křeslo, nicméně je jisté, že za nitky bude tahat právě on. Údiv vyvolal i tím, že si za koaliční partnery vybral zrovna komunisty, načež se celosvětově známou stala komunistka Suhád Chatíbová, která se do parlamentu dostala v centru šíitského islámu, v Nadžáfu. Nicméně, na jedné straně opravdu platí, že právě komunisté spolu se sadrovci spolupořádali protikorupční bouře v Bagdádu v roce 2015, ale na straně druhé je třeba mít na paměti, že komunisté v Iráku mají svá „národní specifika“. Suhád Chatíbová totiž pochází z rodiny vážených šíitských duchovních a uznávaný reportér Elijah Magnier na svém facebooku nedávno zavzpomínal, jak chtěl udělat rozhovor s předsedou Irácké komunistické strany, ale na dveřích jeho domu našel jen lístek: „Budu za měsíc, jsem na pouti v Mekce“…

Až za touto (ne)podivnou koalicí skončil současný (šíitský) premiér Hajdar Abádí, který byl přitom považován za jasného favorita voleb, a to především kvůli rostoucí popularitě z posledních let – dokázal do značné míry zvládnout bezpečnostní krizi po zrodu Daeše, s pomocí Turecka a Íránu uchoval celistvost země tváří v tvář „nezávislému Kurdistánu“, stejně jako vyřešil krizi finanční, která hrozila, že pošle celou vládu jinak bohatého ropného státu do zapomnění. Faktem ovšem zůstává, že americké sankce proti iráckému ropnému průmyslu byly zrušeny teprve před pár měsíci, takže Bagdád po konsolidaci svých surovinových zdrojů uzavírá první velké ropné kontrakty vlastně až nyní, a to především jak se západoevropskými, tak s čínskými a ruskými koncerny.

K vítězům patří také šíitská koalice Fatah zastupující domácí proíránské šíitské milice, které se z valné části podílely na bojích proti Daeši a dalším sunnitským teroristům, a které (nejspíš v návalu zoufalství) chtěly USA ještě před půl rokem nechat vyhnat z jejich vlasti. A vynechat asi nelze ani dřívějšího (šíitského) premiéra Núrího Málikího, jehož si do čela vlády v Bagdádu posvětily ještě USA, ale který ve finále dovedl Irák do hájemství „toho nenáviděného“ Íránu.

Teprve až za touto „šíitskou čtyřkou“, která se podle všeho nějak domluví na vládní koalici, skončily sunnitské nebo kurdské strany, což je pro USA jen další „rána z milosti“. Mohou se sice „točit“ na nízké volební účasti, která dosáhla jen 44 procent, nicméně podle některých analýz by volby nedopadly zásadně jinak ani při vyšším počtu voličů.

Tlaky a vlivy

Za hlavní výsledek voleb lze proto označit nespokojenost Iráčanů se dosavadním stavem, přičemž platí, že tyto jejich nálady se hlasováním také zhmotnily, přinejmenším pro nejbližší budoucnost. Změna nastala. Nicméně, rozdíly v mandátech mezi nejúspěšnějšími silami nejsou velké a není jasné, jak dopadnou „povolební vyjednávání“, protože pro vznik „široké koalice“ a „inkluzivní vlády“, o nichž Muktada mluví, budou muset být vyjednávání opravdu „komplexní“.

Muktada Sadr se totiž v poslední dekádě „proměnil“ – ať už ve skutečnosti, nebo jen pro potřeby image -- ze šíitského radikála v bojovníka proti veškerým sektářským rozporům, tedy v pravého nositele duchovního odkazu svého otce. Namísto šíitských či sunnitských větví islámu začal razit ryzí „irácký nacionalismus“, díky čemuž si otevřel i dveře k protiíránským (a protišíitským) Saúdům. Setkal se loni dokonce se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem, načež začal argumentovat nutností sbližovat oba nesmiřitelné tábory a pro začátek rozpustit šíitské milice v Iráku, nicméně i jemu muselo být jasné, že snižování íránského vlivu v Iráku, jen aby zesílil vliv Saúdů, nemůže být žádným „dlouhodobě udržitelným“ programem skutečného „nacionalisty“.

Lze proto předpokládat, že Saúdové nyní – stejně jako mnozí ostatní – zjistí hlavně to, že Muktada Sadr je „neřízená střela“, což ve finále značí, že v „novém“ Iráku podle všeho o několik „levelů“ klesne vliv Íránu (přinejmenším v nepokryté podobě, jako doposud), o vlivu Saúdů nebo USA ani nemluvě. Platí totiž, že Írán má sice k Iráku duchovně velmi blízko, ale mít Teherán „až v kuchyni“ Bagdád taky nechce. A platí, že USA (se svými spojenci včetně ČR) napáchaly v Iráku takových hrůzných zvěrstev, že jim nikdo hned tak nejen neodpustí, ale ani nezapomene. Irák požaduje konečný odchod amerických okupačních jednotek, tím spíš, že si lze vsadit na to, že každý Iráčan „ví“, že to USA vytvořily Daeš s jeho středověkou hrůzovládou… A Saúdy v Iráku podle všeho jen málokdo ve skutečnosti bere až tak vážně, jak to činí západní politici bažící po provizích při miliardových zbrojních zakázkách.

Je vcelku iluzorní, že šéf amerického centrálního velení generál Joseph Votel má za to, že výsledky voleb pro USA nic neznamenají, protože irácká armáda je prý „velmi apolitická“ a americká armáda je jí „dobrým partnerem“, jako by do řad armády nebyly zakomponovány právě početné šíitské milice nebo jako by za patnáct let, které uplynuly od zahájení vylhané americké agrese, mělo být všechno opravdu zapomenuto. USA už se s mužem, kterého chtěly zavraždit, najednou chtějí spolčovat. Opravdu to s Muktadou bude tak snadné?

Otázkou spíš je, zda americká okupace Iráku Sadrovu vládu vůbec přežije. Není přitom bez zajímavosti, že okamžitě po volbách na konzultace „o podobě nové vlády“ do Bagdádu přiletěl „kultovní“ íránský generál Kásim Sulejmání, zatímco například portál Al Monitor popisuje ruskou politiku v Iráku (a na Blízkém východě jako takovém) jako snahu být zadobře se všemi, aby „nikoho“ žádné výsledky voleb nemohly překvapit… Čili, bude zajímavé sledovat případnou četnost iráckých delegací „u Putina v Soči“ nebo „u Asada v Damašku“, protože spolupráce mezi oběma státy v boji proti Daeši je víc než velkorysá a téma americké okupace jejich území se také může lépe řešit „v kolektivu“.

Vyhlídky?

Nemusí být zrovna „oslavou“ režimu Saddáma Husajna konstatování, že od americké vylhané agrese proti Iráku se kdysi bohatý stát topí ve zmaru a bezvýchodných problémech – ekonomika se teprve (možná) zvedá, terorismus je každodenní realitou a Daeš může (s další pomocí USA nebo dnes i bez ní) kdykoli zvednout hlavu. Kurdové svou „ideu nezávislosti“ také ještě zcela neodepsali, a výstavba tureckých přehrad připravuje Irák o to nejcennější, o vodu. Americké tlaky proti Íránu přitom znovu zatahují Irák – se zeměpisem se pohnout prostě nedá – na další geopolitické bojiště…

Po dvou dekádách destruktivní „vůle“ Západu by si přitom Iráčané už zasloužili trochu klidu a míru. Podaří se Muktadovi vymanévrovat Irák do bezpečí a posílit přitom jeho nezávislost?

Sotva.

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.