První komentáře konstatují, že volební triumf zachránil tím, že se mu podařilo přetáhnout pravicové voliče ostatních pravicových stran, jimž nepomohla ani bombastická prohlášení typu nutnosti setnout hlavu všem Arabům, kteří jsou „proti nám“ – autor tohoto předvolebního slibu, dosavadní ministr zahraničí Avigdor Lieberman, se svou stranou Jisrael Bejtanu nyní v parlamentu uhájil jen pět křesel z dvanácti. Netanjahuovo vítězství se tak ale zároveň může stát i jeho slabinou, protože nízké volební výsledky potenciálních koaličních partnerů z řad pravicových a náboženských stran podle všeho výrazně zkomplikují vyjednávání o budoucí vládě. Netanjahu rozhovory o rozdělení moci už zahájil a podle dostupných zpráv neoslovil centristy a levici. Na sestavení vlády si vzal dva až tři týdny a zdá se, že ve výsledku tak bude dosavadní pravicový kabinet vystřídán ještě pravicovějším.
Další vítězství Benjamina Netanjahua bude mít podle všeho dopad především na mezinárodní postavení Izraele. Ve své kampani, kterou z 90 procent financovalo několik bohatých americkožidovských rodin z Floridy a Kalifornie, totiž zcela opominul palčivé sociální problémy Izraele a ve snaze uchovat si křeslo se soustředil především na vyvolávání strachu a mobilizaci proti údajné íránské jaderné hrozbě, stejně jako na slib, že východní Jeruzalém se nikdy nestane metropolí Palestiny, neb bude zastavěn „desítkami tisíc“ izraelských domů: „Dokud budu premiérem, palestinský stát nevznikne,“ zavázal se před hlasováním, přičemž vyjádřil obavy, aby vyšší volební účast izraelských Arabů neovlivnila výsledek voleb. (Koalice arabských stran nakonec skončila na třetím místě se ziskem bezprecedentních 13 křesel, což ale žádný větší dopad na izraelskou politickou scénu mít podle všeho nebude.)
USA „přehodnocují“
Známý izraelský levicový publicista Gideon Levy v deníku Haarec konstatuje, že zvolení Netanjahua je třeba akceptovat, „byť je velmi těžké doufat v to, že přinese něco dobrého. Jedinou útěchou je, že další Netanjahuův mandát donutí svět začít jednat. Tato možnost je naší jedinou útěchou.“
Jak shrnuje třeba americká agentura McClatchy´s, po razantních a otevřeně protiarabských projevech staronového premiéra začíná být pro mnohé americké politiky stále těžší obhajovat tezi o „sdílených hodnotách“ s Izraelem. Až dosud měl Izrael jisté, že USA budou v Radě bezpečnosti OSN vetovat jakoukoli propalestinskou rezoluci, nicméně Netanjahuovo veřejné odmítnutí palestinské státnosti může postoj Bílého domu změnit.
Svou roli přitom sehrají i stále se zhoršující Netanjahuovy osobní vztahy s Barackem Obamou; americký prezident se očividně rozhodl uzavřít problém íránského jaderného programu dohodou s Teheránem, a snaha izraelského premiéra tento proces všemožně sabotovat – například i nedávným „neautorizovaným“ projevem v americkém Kongresu -- proto musí v Bílém domě vyvolávat nelibost.. Z toho plyne, že zbývající dva roky Obamova prezidentství budou ve vztahu s Netanjahuem a jeho vládou značně napjaté
Po dekádách více či méně formálních snah o řešení izraelsko-palestinského konfliktu pod taktovkou USA celý proces loni neslavně s konečnou platností zkolaboval na Netanjahuově neústupnosti, což je významná diplomatická prohra „velmocenských“ Spojených států. Pro Washington bude proto nyní stále „složitější“ na půdě OSN svým vetem bránit židovský stát, který o mír nestojí už ani formálně. Barack Obama už také Netanjahua varoval, že politiku vůči Izraeli „přehodnocuje“. Není zatím zcela zřejmé, co se za tímto pojmem skrývá, ale v americké administrativě panuje prý vůči Netanjahuovi silná nevraživost. Podle amerických zdrojů už údajně například začala diskuse o tom, že by USA mohly v Radě bezpečnosti OSN v principu podpořit palestinskou státnost v hranicích z roku 1967. Je jisté, že pokud se změní postoje k Izraeli ve Washingtonu, „osmělí“ se ve své kritice Izraele (přinejmenším některé) evropské státy, pro něž je okupace stále ještě porušením mezinárodního práva.
Na druhé straně je zřejmé, že naděje, které některé palestinské komentáře spojují s „vlastnoručním demaskováním“ Benjamina Netanjahua, a ani případný americký souhlas s propalestinskými rezolucemi v OSN nemusí přímo „v terénu“ mít žádný velký dopad, protože představa, že by někdo byl s to zrušit izraelské kolonie na okupovaných palestinských územích bez skutečného válečného konfliktu s radikálními kolonisty, je iluzorní. Ale bez odsunu kolonistů nemá případný palestinský stát ani kde vzniknout. (Nejreálnější vizí je tak stále vznik palestinského státu v rámci Jordánska, byť představa, že se Palestinci dobrovolně a na principu „moudřejší ustoupí“ vzdají svého státu ve prospěch Izraele, je stejně iluzorní, a žádné nadšení nepanuje ani v samotném Jordánsku. Izraelské bezpečnostní orgány v každém případě doporučují vybudovat zeď i podél hranic s Jordánskem, čímž by se Izrael obehnal zdí už zcela, samozřejmě s výjimkou pobřeží.)
PS. Radikální proslovy a sliby se Netanjahuovi očividně vyplatily a vynesly ho do čela vlády, což v zásadě mnohé vypovídá i o většinovém izraelském voličstvu. Nyní se už premiér pokouší vylepšit dojem v zahraničí a vrátit se k osvědčené masce – „zničehonic“ totiž znovu podporuje řešení okupace na principu dvou států, jako kdyby v uplynulých dnech vůbec nic neřekl. Znovu je pro palestinskou státnost a znovu je největším přítelem Ameriky (konkrétně Bílého domu). Do jaké míry – nebo zda vůbec -- bude tato slovní „zpátečka“, která bude v nadcházejících dnech dozajista sílit a košatět, postačovat Západu k obnovení neomezené podpory Izraeli a jeho premiérovi, se teprve uvidí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
