Návrat pachatele na místo činu nezačal zrovna nejlépe. Minulý pátek americké letouny zaútočily na základnu Daeše v Sabráse nedaleko Tripolisu, přičemž zabili nejméně 49 lidí, „velmi pravděpodobně“ včetně jednoho „lídra tuniských teroristů“. Vzápětí se ale objevily informace, že mezi oběťmi byli i dva Srbové, pracovníci srbského velvyslanectví, které Daeš unesl loni v listopadu. Americký ministr zahraničí John Kerry v pondělí vyjádřil Srbsku telefonické „kondolence“, na což srbský premiér Aleksandar Vučič reagoval s tím, že „pokud by oba nebyli zabiti, mohli být propuštěni“. Nyní Pentagon celou nepříjemnost už zcela popírá a s poukazem na fotografie těl, které zveřejnil Daeš, tvrdí, že pokud by se oba dostali pod americké bombardování, musely by být jejich ostatky v mnohem horším stavu. Srbové na smrt svých dvou krajanů v Libyi reagovali masovými protestními pochody proti Severoatlantické alianci, do níž má jinak Srbsko v plánu vstoupit, a Vučič i pod vlivem migrační krize a způsobů, jakým ji Brusel „řeší“, dodal: „Evropská unie, k níž se celý Balkán upínal, už ztratila své kouzlo. Ano, stále chceme vstoupit, ale už to pro nás není žádný velký sen jako dřív.“

Kromě posílení protizápadních nálad v Srbsku se přitom Pentagonu podařilo vysloužit si kritiku dokonce i od „mezinárodně uznávané prozatímní“ libyjské vlády za „jasné a flagrantní narušení libyjské suverenity“. A kritika Ameriky od vlády, která ovládá jen malé území na východě země a kvůli neplacení členských poplatků byla vyloučena z hlasování v OSN, je svého druhu opravdu unikátní.

Útok se přitom dal čekat, USA z měsíce na měsíc zdvojnásobily odhad počtu bojovníků Daeše v Libyi na šest tisíc, čímž se automaticky zdvojnásobila hrozba z nich vyplývající, a Barack Obama navíc v půli února oznámil, že „bude pokračovat v akcích“, které „znemožní Islámskému státu zakopat se v Libyi“, přičemž k legalizaci útoků zkouší použít patnáct let starý zákon přijatý po 11. září k útokům výslovně proti Al Kajdě.

Stejné plány, přinejmenším podle dokumentů, které unikly do médií, má rovněž i Evropská unie. Podle francouzského Le Monde přitom francouzská komanda v Libyi už „tajně operují“ proti Daeši, a to s podporou Británie a USA. Prezident Francois Hollande prý tuto „neoficiální vojenskou akci“ schválil v dnech či týdnech po listopadových teroristických útocích v Paříži a komanda jsou v Libyi údajně přinejmenším od poloviny února. Francouzské ministerstvo obrany zprávu Le Monde odmítlo potvrdit nebo vyvrátit, ale připustilo, že zahájilo formální vyšetřování, kdo že to únik do médií dopustil. Není bez zajímavosti, že Pentagon už v lednu přiznal „malou“ americkou vojenskou přítomnost v Libyi, přičemž prý smyslem nebylo účastnit se bojových akcí, ale „ujasnit si, kdo jsou tamní hráči“ a „kdo by mohl být hoden americké podpory“.

O moc v Libyi bojuje několik stovek různých ozbrojených skupin s často velmi rozdílnými politickými cíli, ale rozhodujících sil je ve skutečnosti nejspíš „jen“ pět. V Libyi se v letech 2012 u 2014 konaly parlamentní volby, přičemž těch prvních se prý zúčastnilo na 60 procent voličů, zatímco podruhé k urnám – hlavně kvůli bojkotu islamistů i Kaddáfího loajalistů – dorazilo jen 18 procent. Právě díky nim ale získala formální moc v zemi koalice nacionalistických stran zvaná Rada poslanců (Madžlíš Nuváb). Střechová islamistická koalice, Nový všeobecný národní kongres, jejíž základ tvoří libyjská větev Muslimského bratrstva, ale zvolenou vládu vyhnala z Tripolisu do Tobruku, a nastalo formální bezvládí, které se aktuálně snaží Západ i OSN velmi klopotně ukončit, a to navíc pod vlivem vcelku nečekaných „hráčů“, jako jsou například Spojené arabské emiráty, jejichž posvěcení si emisar OSN žádal při jmenování jednoho z potenciálních libyjských premiérů. V zemi navíc ale působí také Ansar al Šaríja, což je místní frančíza Al Kajdy – ovládá Benghází, Adždabjá a Dírnu a nejvíce proslula útokem, při němž byl v Benghází zabit americký velvyslanec Christopher Stevens. Bojovníci Daeše se v Libyi prý poprvé objevili někdy v prosinci 2014, a jejich jádrem jsou podle všeho přeběhlíci z jiných místních islamistických skupin, což by vysvětlovalo, jak se jim podařilo takřka bez boje ovládnout Syrtu a Sabrásu, které do té doby kontroloval „Nový kongres“, hovorově Libyjský úsvit. Daeš přitom zřídil své vilájaty také ve Fezzánu a na západním pobřeží. Většinu hranic s Alžírskem pak ovládají Tuarégové, kteří nemají s Araby ze severu země nic společného, i když jsou občas vojensky spojováni právě s Libyjským úsvitem.

V posledních dnech se rozložení sil mírně změnilo – oddíly generála Chalífy Haftára, někdejšího agenta CIA, který je formálně věrný vládě v Tobruku a tvoří cosi jako „libyjskou národní armádu“, s podporou francouzských vojáků „osvobodily“ Benghází, vstoupily do Sabrásy, nicméně přehnaný optimismus není na místě. 

Není zcela jasné, zda americká snaha najít „důvěryhodné“ nebo „umírněné“ rebely přinesla nějaké reálné výsledky, nicméně nyní Pentagon svůj legálně pochybný nálet na tábor Daeše obhajuje vcelku logicky, a to tím, že teroristé v táboře připravovali útoky „proti západním zájmům v regionu“. A západní zájmy se v Libyi na 99 procent rovnají zájmům ropného průmyslu – Daeš pravidelně útočí na libyjské přístavy i ropné rafinerie a terminály. Poté, co Severoatlantická aliance svrhla Kaddáfího režim investovaly nadnárodní koncerny do libyjské ropy spoustu peněz, ale bez valné návratnosti, protože libyjský stát navzdory heslům o demokracii a prosperitě fakticky přestal existovat. Z hlediska bushovských a obamovských zahraničních intervencí to není až tak velké překvapení, stejně jako není překvapením, že čerstvě „osvobozené“ Benghází je srdcem právě libyjského ropného průmyslu… Ale co se zbytkem Libye nebo třeba s hrozbou Daeše například pro občany Evropy?

Sud prachu

Od prvních francouzských, britských a posléze i amerických „demokratizačních“ a „humanitárně intervenčních“ náletů na Libyi uplynulo před pár dny pět let. Byly to časy, kdy Hillary Clintonová oslavovala „svou válku“ v Libyi jako nebetyčný úspěch a v americké televizi si sociopaticky pochvalovala ubití Kaddáfího výrokem „Přišli jsme, viděli jsme a je mrtvý.“ Právě Hillary Clintonová nese hlavní odpovědnost za zničení Libye, a to i navzdory varováním Muammara Kaddáfího, že po jeho pádu už přijde jen džihád. Dnes, během prezidentské kampaně, v níž vyhlídky na její politiku podporují i republikánští sponzoři, svůj tehdejší agresivní postup obhajuje surrealisticky: „Víte, je to bohatá země. Mají ropu. Nejsou bez zdrojů. Musejí si jen vyřešit své vnitřní rozpory. A Spojené státy, Evropa a další jim v tom pomáhají a já si myslím, že jen potřebují nějaký čas a nějakou podporu.“

To žhavý kandidát na republikánskou nominaci, Donald Trump, v primárkách opakuje, že svět by na tom byl lépe, kdyby Saddám Husajn stále vládl v Iráku a Muammar Kaddáfí v Libyi, protože Daeš by nebyl s to za jejich života a vlády nikdy získat taková území, jaká ovládá dnes. „Byli špatní, byli opravdu špatní, ale byli bychom na tom lépe, kdyby si naši politici tehdy raději vzali den dovolené, namísto aby šli do války,“ prohlásil nyní, přičemž poprvé podobný názor vyjádřil už loni.

Trump je popisu reality – přinejmenším ve srovnání s Hillary Clintonovou – citelně blíž, nicméně otázkou beztak zůstává, co dál. Libye je totiž čítankovým příkladem arogance západní politiky „změny režimů“, proměnila se ve zcela zkrachovalý stát ovládaný různými soupeřícími skupinami a Daeš si v ní zřídil základnu na dohled od Evropy, do níž přes nekontrolovanou Libyi proudí migranti a s nimi i teroristé. Může nová vojenská intervence „napravit“ chaos, který spustila intervence předchozí?

Třeba analýza Stratforu, který na neodvratnou katastrofu upozorňoval už v březnu 2011, nyní koncem ledna podotýká: „V době, kdy se USA a jejich evropští spojenci chystají k intervenci do Libye, měli by si být jistí schopností omezit džihádistům jejich možnosti otevřeně ovládat území. Přitom ale budou čelit těm samým výzvám jako v roce 2011 – vybudování stabilního politického systému na otřesených zbytcích čehosi, co kdysi bývalo státem. Nyní je Libye jen sbírkou území kontrolovaných pestrou škálou etnických, klanových a regionálních warlordů. Uplynulých pět let bojů výrazně posílilo nenávist a krvavé spory mezi těmito znesvářenými frakcemi, což všechny budoucí výzvy jen komplikuje.“

Názory přímo z Libye navíc upozorňují, že nálety samy o sobě nemohou rozložení sil v Libyi příliš změnit, tím spíš, že je může Daeš naopak propagandisticky vykreslit jako další pokus o západní okupaci islámské země a sjednotit tak přinejmenším část rozhádaných sil k boji proti společnému nepříteli. Problém přitom ale může nastat i se skupinami, které by přinejmenším teoreticky vyjádřily věrnost případné budoucí „uznané“ vládě, protože si mezitím díky „válečné ekonomice“ zvykly na pohádkové zisky plynoucí z různých zločinných aktivit nebo ovládání černého trhu, a pro „své“ peníze se logicky obrátí k vládě, která miliardy sice má, ale na zmrazených účtech v zahraničí. A případné využití těchto peněz na výplatu džihádistů, kteří si mezitím zvykli na luxus, zní dopředu dost podivně.

Gordický uzel

Lze konstatovat, že bez silné domácí sekulární politické struktury, jakou například v Sýrii představuje Asadův režim, je nábožensko-fašistický Daeš a jeho spojenci aktuálně asi jedinou silou, která může Libyi nabídnout ideologický základ pro budoucnost. Z hlediska místních obyvatel i zemí regionu jako celku je to situace pochmurná, a pohraniční ploty, jimiž se od Libye oddělilo například Tunisko, nemusejí být žádnou záchranou. Možná je ve hře ale právě onen „zbytek regionu“, protože podle některých analýz je cílem nové vlny západních náletů v Libyi nejen ovládnutí ropných zisků, ale především ochrana „podařených experimentů“ arabského jara typu právě Tuniska.

Nemá smysl dnes neustále kritizovat NATO a USA za zničení Libye, protože se tím nic nezmění. Důležitější otázkou je, zda se někdo z hlavních stratégů z minulosti poučil pro budoucnost a upravil podle toho plány. Fakticky totiž platí, že ačkoli lze za nějakou dobu prostřednictvím pozemních i leteckých operací vytlačit a vybombardovat Daeš, Al Kajdu a další teroristy třeba ze Sýrie a Iráku a potažmo ve finále i z Libye, území, na nichž se jeho ideologii daří, v zásadě stále přibývá a jeho vliv se tak vlastně jen přelévá z jednoho regionu do druhého, aniž by trpěl nějaké větší škody. Nově jsou ohroženy například státy Střední Asie a pokud k tomu přičteme, že Izrael „upřednostňuje Daeš“ před Íránem, nové a nové údaje o turecké spolupráci s Daešem, saúdské jednotky, které v Jemenu bojují bok po boku s Al Kajdou (a jednu z rijádských ulic, která nese jméno lídra Daeše Abú Bakra Bagdádího), nebo Gruzií (která by ráda do NATO) popřené ruské tvrzení, že jedna z výcvikových základen Daeše je i v gruzínském údolí Pankisi… je zřejmé, že situace je komplexní, složitá a vyžaduje novátorských řešení prostých zaslepeného militarismu i přehodnocení vazeb k některým „spojencům“. Fakt, že OSN sestavuje seznam válečných zločinů v Libyi, které ale pokrývají pouze poslední dva roky tamního konfliktu, nicméně naznačuje, že k rozetnutí gordického uzlu se odvaha stále ještě nenašla.

Znamená to, že je pachatel na místě činu připraven vše jen zopakovat? 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.