Uplynulé dny nabídly dokonalou ukázku v praxi: zatímco Trumpův leitmotiv tvrdí, že USA „znovu vedou světovou scénu“, jeho velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová před hlasováním ohledně statutu Jeruzaléma v Radě bezpečnosti OSN varovala, že se „Trump dívá“, jak se kdo k problému postaví, a po hlasování, které označila za „urážku USA“, hrozila, že všechny, kdo hlasovali proti americkému názoru, „nahlásí“ svému šéfovi, a ten zase pro změnu pohrozil všem členům OSN, že jim zruší finanční pomoc, pokud podle očekávání podpoří egyptskou „protijeruzalémskou“ rezoluci. Sice prý jen blufuje, ale mohla by to být případně velká úspora, protože prakticky všichni příjemci americké pomoci hlasovali proti Washingtonu a USA zůstaly prakticky samy. Jistě, na praktické budoucnosti Palestiny coby státu se tím nic nemění, ale…

V Radě bezpečnosti OSN přitom nezískaly podporu ani svých tradičních evropských či arabských spojenců. Skóre hlasování o Jeruzalému 14:1 napovídá, že USA „světovou scénu“ prostě nevedou. Ve skutečnosti jen po třiačtyřicáté použily svého práva veta při obhajobě Izraele na půdě OSN. I za cenu toho, že se Trumpův viceprezident Pence stal na Blízkém východě personou non grata, s níž se nikdo nechce setkávat, a tak byl donucen znovu „odložit“ svou plánovanou cestu do oblasti. Nebo za cenu přiznání, že se Trumpovo heslo „Amerika především“ může do značné míry překrývat s „Amerika o samotě“.

Slova a činy

Každá „správná“ národní bezpečnostní strategie by už z titulu svého názvu měla ukazovat na hrozby, určovat postupy, jak se s nimi vypořádávat, a zdůrazňovat priority státu. Činí tak i ta Trumpova, i když ve skutečnosti se její dopady dají -- oproti předchozím třem dekádám -- shrnout do prostého „my proti všem“. Strategie, která už Spojené státy během roku stihla vyvést z pařížské dohody o klimatu, z UNESCO nebo například z Obamovic TTIP…

Trump přitom s použitím nových „titulků“ tvrdí, že jeho strategie upřednostňuje americkou bezpečnost a americké zájmy, jako kdyby předchozí prezidenti snad chtěli něco jiného. Tvrdí, že bude usilovat o „mír prostřednictvím síly“, jako by snad předchozí prezidenti chtěli dosahovat míru prostřednictvím slabosti – vždyť 291 tisíc amerických vojáků ve 183 zemích není Trumpova zásluha; trochu se může „chválit“ snad jen tím, že rozpočet Pentagon dosáhl rekordních 700 miliard dolarů a US Army jen v roce 2017 prováděla „speciální operativní akce“ hned ve 149 zemích světa. Klade důraz na „posilování americké prosperity“, jako kdyby jeho předchůdci chtěli Ameriku ožebračit. Neustále mluví o „Americe především“, jako kdyby prezidenti snad už Reaganem počínaje chtěli „Amerikou druhou“, nedejbože „třetí“ či „čtvrtou“…