Jen pár dní před pondělním bruselským summitem s EU, v noci na pátek, turecká policie obsadila redakci listu Zaman. Prezident Recep Erdogan už nedávné zatčení dvou šéfů deníku Cumhuriyet, které následovalo po zveřejnění dalších údajů o vazbách jeho vlády na Daeš v Sýrii, obhajoval argumentem, že represe nemá nic společného s omezováním svobody projevu, ale vychází čistě z obvinění z terorismu. List Zaman je na tomto Erdoganově „seznamu“ přinejmenším od prosince 2013, kdy odhalil velký korupční skandál ve vládě. Erdogan ho přežil jen tím, že nechal vyhodit několik soudců, přeskupil svůj kabinet a korupční obvinění mířící do nejvyšších kruhů označil za „pokus o puč“. Nyní vláda – už i se soudním povolením -- vydavatelství Zamanu, údajně napojené na (vůči vládě nepřátelské) islámské hnutí lídra Fethulláha Gülena, fakticky znárodnila – jmenovala vlastní radu „správců“ a proti tisícům protestujících lidí v ulicích po dva dny nasazovala slzný plyn. Mimochodem, vedle ataku na redakci Zamanu je k turecké realitě třeba přičíst více než 1800 lidí, kteří už byli obviněni z „urážky prezidenta“, „vypínání“ nezávislých kurdských televizních kanálů, které prý šíří prokurdskou „teroristickou propagandu“, pokračující podporu syrské frančíze Al Kajdy a pokračující ostřelování syrských Kurdů, a samozřejmě i pokračující vojenské operace proti kurdským občanům Turecka…

Turecká nábožensky konzervativní vláda používá záminku „národní bezpečnosti“ k zásahům proti jakékoli kritice už zcela běžně, a to prý ve snaze „ochránit“ zájmy a bezpečnost veřejnosti. Specifikem „ohrožení národní bezpečnosti“ v případě obsazení listu Zaman je otevřená válka proti „gülenistům“. Jejich vůdce žije v exilu v americké Pensylvánii a staví se proti islamizaci Turecka. Ve zkratce, není to žádný ateista, ale duchovní, který dlouhá léta kráčel s Erdoganem po boku, ale jejich rozchod vyplynul z toho, že Gülen trval na oddělení státu od církve, aby stát nemohl mít žádný vliv na duchovní a duchovní nemohli ovlivňovat žádnou politickou stranu. Ve srovnání s muslimskobratrským Erdoganem se tak Gülen jeví přece jen jako představitel poměrně pokrokové verze islámu.

Panika v EU!

Evropská unie si razií v redakci Zamanu „všimla“ a hodlá prý dodržování svobody médií v Turecku „monitorovat“, což v praxi znamená, že Ankara dostává zelenou i ve všem ostatním -- ve ztracenu proto podle všeho skončí třebas italské vyšetřování korupčních a jiných zločineckých aktivit prezidenta Erdogana a jeho nejbližšího okolí, zatčení britské europoslankyně v tureckém Kurdistánu nebo názor europoslanců, kteří po návštěvě Kurdistánu konstatují, že Ankara chce své vlastní občany, Kurdy, vyhladit. To vše padne na oltář „vyšších zájmů“. Pokud totiž nebude mezi EU a Tureckem v pondělí dosaženo jasné dohody, hrozí „katastrofa“, varuje eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopoulos: „Onoho 7. března se rozhodne o všem.“

Šéf EU Donald Tusk si pochvaluje, že vidí „první konsensus“ mezi členskými státy v otázce migrace, ačkoli to zní jako čistý surrealismus. Nelze nejspíš tvrdit, že by migrace vztahy mezi státy EU zlepšovala, spíše totiž platí opak. Srážky na řecko-makedonské hranici nebo demolice „džungle“ ve francouzském Calais napětí uvnitř Unie jen navyšují, a v něm se tak nějak začíná ztrácet Angela Merkelová se svou politikou „otevřených dveří“ a „spolupráce“ s Tureckem. Evropská komise, při očekávaném zjištění, že její iniciativy eufemisticky „nikam nevedou“, přistoupila ke kárným opatřením vůči členským státům, které dál odmítají migrační kvóty, přičemž v jejichž čele aktuálně stojí Maďarsko, Rakousko nebo Polsko, Belgie už zahájila deportaci migrantů, a třeba Řecko hrozí, že bude vetovat činnost EU, pokud mu Brusel finančně nepokryje náklady na migranty, zatímco Brusel nabízí „jen“ odpuštění dluhu -- v době, kdy sílí volání po vyhlášení výjimečného stavu…

A navíc je tu kardinální otázka „spolupráce“ s Tureckem, na niž (tedy formálně na zadržování uprchlíků ze Sýrie) Evropská unie pro Ankaru vyčlenila 3,35 miliady eur. A jakmile tak učinila, Turecko zavřelo hranice pro další syrské uprchlíky, zatímco migranti z ostatních zemí do Turecka mohou stále a volně odtud pokračují do Evropy. Jak shrnuje třeba Der Spiegel, strategie kancléřky Merkelové tak může skončit hned dvojnásobným fiaskem: nejenže zabrání Syřanům uprchnout před skutečnou válkou, některé z nich navíc (už naším jménem) i zabíjí, ale současně tím nijak nesníží vlnu migrace do Evropy.