Americký ministr zahraničí John Kerry koncem února opravdu dokázal vzbudit zájem, a to když zmínil existenci „plánu B“, který by – v případě neúspěchu aktuálního „příměří“ -- vedl k rozdělení Sýrie. Syrští Kurdové dodali, že ve hře je rozdělení státu na tři federální regiony a že „USA a Rusko mají stejný názor“. Logicky následovala vlna spekulací a nejrůznějších prohlášení, která přece jen představu rozpadu Sýrie na část „Asadovu“, kurdskou a na wahhábistický Sunnistán, v němž by se shromáždili stoupenci Daeše, Al Kajdy a dalších teroristů, poněkud vyjasnila. Například CNN s odvoláním na nejmenovaného představitele Pentagonu konstatovala, že „plán B“ je „ze všeho nejvíc jen nápad, než specifické konkrétní směřování“, čili, jak třeba podotýká Gareth Porter, v Obamově administrativě „panuje přesvědčení, že by se v Sýrii mělo ještě něco udělat, ale nejsou si jistí, co že by to mělo být“. Prý se jedná o třech možnostech, z nichž ale žádná není za současné situace ani vzdáleně proveditelná: posílení jednotek speciálních sil v Sýrii, navýšení zbrojní pomoci protiasadovským bojovníkům a vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií.

Mírně se upřesnila i pozice Ruska. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov k otázce možné syrské federalizace prohlásil, že Moskva podporuje jakákoli rozhodnutí, na nichž se Syřané dohodnou v rámci politických jednání, a to včetně případné federalizace, „pokud by tento model v Sýrii ukázal jako životaschopný“. V praxi tím rozdělení Sýrie nepodpořil, jak například tvrdí saúdská média, ale vlastně jen zopakoval ruskou oficiální mantru, že o budoucím osudu Sýrie si mají rozhodovat Syřané a nikdo jiný.

Tato formulace, v níž nebývá jmenovitě zmiňován Bašar Asad, se v západním mainstreamu obvykle vydává za důkaz ruského rozchodu s Damaškem, byť nic takového nelze v reálném světě prokázat. Naopak, pokud by si Syřané doma mohli za současné situace „volit budoucnost“, Bašár Asad v ní rozhodně chybět nebude. Nicméně, už jen samotný fakt, že Rusové federalizaci – a jejím jediným skutečně klíčovým bodem je vznik syrského Kurdistánu – výslovně nevyloučili, rychle pomohl sblížení Íránu s Tureckem. Oba státy sice v propletenci syrského konfliktu stojí ostře proti sobě, ale pojí je realita početných kurdských menšin na svých územích, byť život těch íránských je neporovnatelný ve srovnání s těmi tureckými. Turecký Mili Gazette přidává ještě jeden argument – má za to, že „tajný plán Kerryho s Lavrovem“ a možná i Íránem by vznikem tří menších států by zabránil posilování tureckého vlivu v regionu, ale za to by přispěl k eskalaci etnických a sektářských konfliktů v samotném Turecku. Deník svou analýzu končí velkým otazníkem, zda si tohoto nebezpečí pro vlastní mocenské ambice jsou vědomi i v Íránu.

Odpovědi se mu dostalo vzápětí. Íránský prezident Hasan Rohání přijal v Teheránu tureckého premiéra Ahmeta Davotuglua, podepsali spolu balík obchodních smluv, které vzájemný obchod navýší pro začátek na 30 miliard dolarů ročně a podle všeho pomohou Turecku vyřešit energetickou závislost na Rusku. Především se ale shodli se na důležitosti „syrské územní integrity“, což fakticky vylučuje nezávislý kurdský stát v Sýrii u tureckých hranic. „Nechceme, aby byla Sýrie rozdělena na menší státy a shodli jsme se s íránskými činiteli, že se dezintegrace konat nebude a že Sýrie bude pokračovat svůj život a fungování jako silný stát,“ vysvětlil Davutoglu. A íránský prezident „jen tak pro jistotu“ navíc do Moskvy vzkázal, že případné námluvy s USA mají své meze -- vzájemná spolupráce s Ruskem je sice skvělá, vztahy vynikající, ale „to samozřejmě neznamená, že Írán bude souhlasit s jakýmkoli krokem Ruska v Sýrii“. A Saúdy financovaná exilová „syrská opozice“ pak už jen celou kauzu fakticky uzavřela surrealistickým konstatováním, že odmítá „ruský plán federalizace Sýrie“.

Jedinými, kdo v celém asi dvoutýdenním příběhu vypadávají jaksi ze hry, jsou samozřejmě syrští Kurdové. I ti jsou ale politicky nejednotní, což celou otázku jen komplikuje, na druhou stranu se ale zdá, že „po válce“ se jejich postavení v Sýrii radikálně promění, neb jiná racionálně obhajitelná -- neválečná -- možnost se nenabízí. Otázkou vlastně je jen to, jak se jejich nový „stav“ bude formálně nazývat: bezpochyby se nějaká varianta, alibisticky přijatelná pro všechny zúčastněné, najít může. A to i v době, kdy hlavní skupina syrských Kurdů, Lidové obranné síly (PYD), navzdory americkým varováním stále deklaruje věrnost idejím Abdulláha Ocalana, vězněného charismatického lídra „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK). A když se k tomu dosud věrně proturečtí Turkmeni ze severu Sýrie začínají „drolit“ a někteří jejich vůdci děkují Rusku za „pomoc s bojem proti terorismu a turecké agresi“…