Minulý týden zavítal do Turecka náčelník generálního štábu íránské armády generál Mohammad Hosejn Baghírí a jeho třídenní rozhovory v Ankaře se staly prvními svého druhu od islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Jednal se svým protějškem, generálem Hulusim Akarem, ale i s nejvyššími tureckými představiteli, včetně prezidenta Recepa Erdogana. Právě on posléze prohlásil, že tématem jednání byla možná spolupráce armád obou zemí proti kurdským ozbrojencům. „Společná akce proti teroristickým skupinám, které se staly hrozbou, je vždy na pořadu dne,“ konstatoval. „Tuto otázku projednávali náčelníci generálních štábů, i já jsem (s Baghírím) široce probíral, jak ji uchopit.“

Turecko i Írán se podle všeho ztotožňují v potřebě zabránit jakémukoli nezávislému kurdskému státu na území dnešního Iráku nebo Sýrie a současně bojují proti kurdským separatistům i na svých územích. Aktivity turecké Strany kurdských pracujících (PKK) jsou dostatečně známé, ale svou bojovou činnost nyní zintenzivňují i Kurdové íránští ze Strany svobodného života Kurdistánu (PJAK), kteří až dosud bojovali proti Daeši. S jeho blížící se porážkou a nadcházejícím referendem o nezávislosti iráckého Kurdistánu ale přecházejí k avízovanému boji proti Teheránu. „Obě země podniknou veškeré nezbytné kroky, aby zajistily, že se Kurdistán od Iráku neodtrhne, a jsou připraveny toho dosáhnout jakýmikoli prostředky,“ cituje Al Monitor íránské zdroje, podle nichž vojenskou spolupráci navrhl osobně Recep Erdogan. A zdá se, že iráčtí Kurdové „poselství“ pochopili, neboť poslední zprávy naznačují, že jsou své zářijové referendum o nezávislosti, které by se pro ostatní Kurdy stalo precedentem, ochotní přinejmenším odložit. 

Írán přitom nezávislý irácký Kurdistán neodmítá jen kvůli jeho případné „přitažlivosti“ pro íránské Kurdy. Obává se totiž i toho, že by po odtržení Kurdistánu od Iráku podobnou cestou vyrazili i iráčtí sunnité, což by nakonec vedlo k rozpadu Iráku na tři hůře kontrolovatelné a potenciálně navzájem válčící pidistáty. A co víc, dobré vztahy iráckého Kurdistánu s Izraelem usnadňují podle Teheránu židovskému státu špionáž proti íránským zájmům nejen v Iráku. Vzhledem k tomu, že turecké obavy jsou hodně podobné, zdá se, že se oba státy v důsledku vývoje situace ocitly na stejné lodi a jejich spolupráce je nutná, možná až existenciálně.

Podle generála Baghírího byla návštěva v Turecku „nezbytná k výměně názorů a větší spolupráci ve vojenských otázkách a různých regionálních záležitostech, které se týkají bezpečnosti obou zemí, bezpečnosti na hranicích a boje proti terorismu“. Kromě aktuální „vlny kurdské nezávislosti“ se tak projednávala například situace v syrské – aktuálně Al Kajdou ovládané -- provincii Idlíb u tureckých hranic, kam režim z Damašku pravidelně deportuje všechny džihádisty, kteří složili zbraně. A právě za spolupráci v boji proti PKK, která v očích Íránu teroristickou organizací není, nyní Teherán žádá turecké „gesto dobré vůle“ v Idlíbu, neboť Ankara v této oblasti ovládá několik džihádistických skupin, které Teherán pro změnu za teroristické považuje. Turecko je podle dohody buď ponechá svému vlastnímu osudu, nebo je přiměje ke složení zbraní, načež se otevře cesta k „politickému“ řešení situace v oblasti.