Uplynulé týdny přinesly strach do afghánského Kábulu, jehož některé čtvrti lze po šestnácti letech západní okupace – spolu s Bagdádem -- považovat za největší pevnosti světa. Ve druhé polovině ledna skupina teroristů na několik hodit obsadila kábulský hotel International, v němž jsou ubytováni převážně cizinci, a programově cílila právě na ně. Výsledkem byla přes čtyři desítky mrtvých. Ještě před koncem ledna sanitka naložená výbušninami explodovala v obchodní čtvrti, v níž má své různé úřady i EU. Mrtvých bylo bezmála sto a zraněných více než sto padesát. Obětí mohlo být méně, kdyby se řidič sanitky odpálil hned u prvního, méně zalidněného armádního checkpointu, ale jemu se s průpovídkou o pacientovi spěchajícím do nemocnice podařilo projet až k checkpointu dalšímu, mezi více lidí. O pouhé dva dny později pětice mužů zaútočila na Vojenskou akademii v Kábulu a zabila nejméně 11 kadetů; už v říjnu vrazilo auto plné výbušnin do autobusu s kadety a zabilo jich tehdy patnáct…   

Afghánské bezpečnostní složky, ani po dlouhých letech nákladného amerického výcviku, nejsou s to podobným útokům předcházet, a to ani tam ve městech, které by zahraničním okupačním silám měly být považována za bezpečná. Afghánská válka je pro USA a jejich spojence z NATO včetně České republiky „nevítězná“ už mnoho let, ale právě týden na konci ledna připomněl, jak moc „nevítězná“ ve skutečnosti je. Paradoxním příkladem mohou posloužit například pochyby o tom, kolik mužů vlastně afghánská armáda opravdu má, nebo vysoké počty afghánských rekrutů, kteří dezertují z výcviku přímo ve Spojených státech…

Donald Trump v první reakci na sérii teroristických útoků v Kábulu vyloučil jakékoli vyjednávání s Talibanem; cynici by možná nadhodili, že se USA pro takovou diplomacii necítí příliš pevně v kramflecích. Možná je ale už na rozhovory ve skutečnosti beztak dávno pozdě, protože dosavadní západní taktika likvidace „vysoce postavených velitelů“ Talibanu vedla jen k tomu, že místa „starých“, ale zato „čitelných“ vůdců zaujímají mladší a radikální „kádry“, Taliban jako takový se tříští na bezpočet skupin a není ani jasné, do jaké míry se mnozí jeho aktuální velitelé cítí být loajální původnímu vedení, čili zda by rozhovory s Mullou Umarem a dalšími lídry „starého“ Talibanu mohly mít dnes ještě nějaký větší efekt na situaci přímo v terénu.

Nejspíš i proto se USA „bez nového nápadu“ uchylují ke staré taktice, která ale žádný úspěch nikdy nepřinesla, a svůj kontingent v Afghánistánu jen dále a dále posilují a jednu z bilionových válek plánují bez konce. Není bez zajímavosti, že jeden z mála amerických spojenců v regionu, Indie, která se chce opírat o Spojené státy ve svých sporech s Čínou a Pákistánem, americké straně pochlebuje a ještě ji utvrzuje, že vše co Washington v Afghánistánu dělá, dělá nejlépe, jak může. A Taliban ovšem mezitím otevřeně působí už na 70 procentech země a roste i počet obyvatel, kteří žijí na jím pevně ovládaných územích, zcela mimo jakoukoli kontrolu kábulského režimu.

Analýzy Trumpova projevu, jímž vyloučil jakékoli vyjednávání s Talibanem, poukazují na skutečnost, že jako vůbec první americký politik v souvislosti s afghánskou strategií použil pojem „porazit Taliban“, a současně nabídl svou jistotu, že budou Američané triumfovat. Taliban nicméně jen pokrčil rameny a konstatoval, že zodpovědnost za pokračování války a krveprolití tím plně padá na Spojené státy.