Protestní vlna v Íránu podle všeho skončila, a to už ve skutečnosti někdy minulý týden, kdy v západních médiích a projevech převážně amerických politiků ještě stále „bujely“, ale íránské vedení už oznamovalo jejich konec. Kvůli násilnostem byly částečně potlačeny silou, ale ve skutečnosti se utopily v moři provládních demonstrací, které už bezmála týden zaplavují Írán v rámci masivní „protiakce“, tedy na podporu islámské republiky. Jejich masovost zaručil fakt, že v osmdesátimilionovém Íránu má islámské vedení státu bezpečnou podporu přinejmenším 15 procent „věrných“.

Nejzajímavější otázkou přitom zůstává, co vlastně protivládní protesty ve skutečnosti potlačilo. Na jedné straně je očividné, že do ulic bez jasného vedení nebo cíle vyšly tisíce nejchudších Íránců, kteří od vlády prezidenta Róháního očekávali zlepšení své ekonomické situace, obzvláště po jeho slibech, jaké „zázraky“ se dostaví po loňské dohodě s USA o íránském jaderném programu. Střední třída protesty nepodpořila a bez ní ještě nikdy žádná revolta neuspěla. To ale samo o sobě poměrně rychlý konec „perského jara“, jak si Západ protestní vlnu pro sebe rychle začal představovat, nevysvětluje.

Současně je zřejmé, že protesty využily obě strany íránského politického spektra – konzervativní duchovní i prezidentovi „reformátoři“, kteří by chtěli omezit vliv náboženství a více Írán otevřít světu – ke svým cílům. Pro jedny to byla příležitost poukázat na neschopnost „neoliberála“ Róháního zajistit jakous takous ekonomickou spravedlnost, zatímco sám Róhání připomíná, že protesty nebyly motivovány jen situací těch nejchudších; prý to byl i „generační protest“ protest proti stárnoucím zastáncům tvrdé náboženské linie a jejich „podvodným institucím“. Zdá se, že se Róhání v tomto střetu zatím ocitá v defenzivě, ale tento dojem vzniká především kvůli tomu, že věřící a stoupenci islámského režimu jsou oproti liberálněji naladěným Íráncům prostě jen ochotnější v masovém měřítku vyjít „na povel“ do ulic. Ale ani to samo o sobě rovněž nemusí vývoj v posledních dnech vysvětlovat.

Je ovšem otázkou, do jaké míry musel konzervativní klér svým věrným „velet“, a do jaké míry protestní vlnu „pohřbil“ především samy USA (a příslušných „analytiků“ a „mluvících hlav“) svou snahou „hájit“ Íránce, kteří „chtějí změnu režimu“, aniž by bylo zřejmé, kolik takových mezi demonstranty opravdu je. Své škody na protestech jistě napáchal i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který už dekády touží po zničení Íránu a nyní si neodpustil televizní projev adresovaný „íránskému lidu“, kterému popřál „úspěch v jeho ušlechtilém boji za svobodu“. Když prohlásil, že „ve chvíli, kdy íránský režim konečně padne, a jednoho dne se tak stane, Íránci a Izraelci budou zase velkými přáteli“, se z protivládních demonstrantů v ulicích staly naprosté „zaprodané“ nicky, pro něž nezbývalo nic jiného než „ulička hanby“. Americká a izraelská prohlášení tak íránskému vedení dostatečně pomohla k tvrzením, že za protesty stojí zahraniční nepřátelé typu CIA, Mossadu nebo Saúdské Arábie a že se demonstranti nechali „ošálit Velkým Satanem“. A ten mimochodem své úmysly -- zcela mimo logiku vývoje i svou aktuální politiku -- ještě režimu v Teheránu sám nahrál a zhoršil situaci „íránských pracujících“ uvalením dalších sankcí proti íránským firmám a sankční seznam tím prý rozhodně nekončí…