Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře. 

Masaryk lhal i po přibytí do Prahy, tedy v době, kdy dejme tomu již tak nemusel činit z důvodů válečně propagandistických. 22. 12. 1918 pronesl k československému Revolučnímu národnímu shromáždění: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ [Kovtun] Konstatujme, že v německých sídelních územích žilo v té době asi jen necelých pět procent českého obyvatelstva [Glaser] a že není jisté, jakým jazykem se před porážkou českých stavů v bitvě na Bílé hoře v českých zemích převážně mluvilo. Podle výskytu českých a německých příjmení v českých zemích, to mohla být němčina [Müller].

O den později, 23. 12. 1918, prohlásil v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské divadlo) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ [Kovtun] V jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, zcela očividně lhal.