Lze konstatovat, že „papírová opona“ mezi takzvaně starými a mladými členy Evropské unie se pomalu spouští již od našeho vstupu do tohoto spolku. Co jiného představovala ome­zení přístupu na trh práce, která vůči nám vyhlásily některé „staroeurounijní“ země?

S odstupem času lze prohlásit, že přijetí Česka a dalších původně východoevropských zemí do Unie, bylo více ekonomickým, než politickým aktem. Díky kapitálu naakumulovaném v západoevropských zemích v období jejich rozkvětu mohly tyto státy u nás nakoupit, a také to udělaly, kde co. Z takzvaného rodinného stříbra nám nezbylo téměř nic. A i to málo, co nám ještě zůstalo, EU zregulovala.

V poslední době zejména Německo, Francie a Rakousko na nám nepřátelskou pilu ještě více přitlačily. Pod obrovskými, v řadě případů až likvidačními pokutami vyžadují, aby takzvaní i krátkodobě do jejich zemí „vyslaní pracovníci“ v průběhu pracovního pobytu pobírali plat minimálně na úrovni v dané zemi obvyklé minimální mzdy. V každé zemi se tato zákonná pravidla liší a zejména malé české firmy poskytující své služby v zahraničí jen výjimečně, v podstatě nejsou schopny je dokonale nastudovat a dle nich se pak zachovat.

Nedávno dostala česká firma pokutu ve výši přes 300.000 korun za formální nedostatky v dokumentaci. V podobném ohrožení jsou například i učitelky doprovázející děti na výletě, vědci jedoucí na přednášky, hudebníci na koncertech a mnoho dalších profesí.