Také proto, že rozdělení dvaceti tisíců migrantů mezi dvacet osm členských států EU se netýká statisíců migrantů, kteří do Evropy už dříve přišli nebo teď přicházejí. Tyto kvóty jsou spíše nabídkou dalším, aby o vstup do Evropy usilovali. Řešením by bylo něco úplně jiného: hlasitě sdělit, že každý, kdo se nelegálně dostane do Evropy, bude okamžitě poslán zpátky.

Možnost Evropské komise, aby jednotlivým zemím autoritativně určovala, kolik migrantů mají přijmout, je přímým důsledkem přijetí Lisabonské smlouvy. Bez ní by takový „úkol“ z Bruselu nemohl přijít. Lidé se dnes ptají, co mají dělat. Něco dělat mohli před šesti lety – podpořit mne, abych Lisabonskou smlouvu nepodepisoval.

Kvóty nejsou podstatou problému. Ten je ve výrazném nárůstu žadatelů o „přijetí v Evropě“ a o podílení se na jejím „sociálním komfortu“. V médiích i v politických debatách používané slovo uprchlíci, je chybné. Nejsou to uprchlíci, neboť oni před ničím neutíkají, oni utíkají za něčím. Neutíkají kvůli hladu. Kvůli hladu v Africe umírají jiní, ale ti nemají dostatek prostředků na zaplacení velké sumy převaděčům za transport přes Středozemní moře. Masově neutíkají ani ti, kteří jsou bezprostředně ohroženi na životě, ti utíkat nemohou.

Zmatek vnáší do diskuse názor, že Evropa vymírá, že ubývá potřebných(!) pracovních sil, že migranti věc vyřeší. Těm bychom měli říci, že drtivá většina migrantů nejsou „hledači práce“. Zmatek vnáší i ti, kteří si ve své poblouzněnosti myslí, že je monokulturalismus pozůstatkem minulé, nedostatečně vyspělé éry lidstva, a proto propagují multikulturalismus jako jakousi novou vyšší etapu vývoje lidského rodu.