Obecně platí, že samozřejmým národním zájmem jakékoli země (jakékoli kolektivní entity, společenství, kmene, tlupy, rodu) je úsilí o udržení se, přetrvání, reprodukování se na území, které tato skupina lidí obývá.

V Evropě (na rozdíl od jiných kontinentů) máme národní státy, a proto se národní zájem většinou shoduje se zájmem o udržení, přetrvání, reprodukování se toho kterého národního státu. Toto zajistit musíme považovat za nejobecnější vyjádření českého národního zájmu.

Máme – na rozdíl třeba od Maďarska – výhodu, že se považujeme za teritoriálně saturovanou zemi. To je nemalá výhoda.

Naší zvláštností je, že po celé tisíciletí řešíme problém přežití malé země, která je sousedem kontinentálního hegemona Německa. Něčím navíc je to, že v současnosti tento problém řešíme v éře našeho členství v Evropské unii, ve specifickém konstruktu, který stále více potlačuje evropské národní státy a usiluje stát se jejich alternativou. Proto bývá nastolení otázky českých národních zájmů v situaci dnešního uspořádání EU považováno de facto za otázku špatnou, za otázku politicky nekorektní, otázku nepatřičnou.

Zásadním dilematem, přetrvávajícím již od svatého Václava, je, jak se má malá země chovat vůči velkému sousedovi, o jaké institucionální (či smluvní) uspořádání má usilovat. Řešíme to – s různým úspěchem – po celých tisíc let. Existují minimálně tyto varianty: