Země se nachází v jižní části Kavkazu mezi Černým a Kaspickým mořem. Zrodila se jako my po skončení 1. světové války, v roce 1918 se zbavila carského Ruska, aby však byla v roce 1920 Ruskem brutálně napadena a o dva roky později se stala součástí Sovětského svazu. V letech 1988-89 znovu propukly masové protesty Ázerbájdžánců. V Baku byly – v éře Gorbačova – milionové demonstrace. Brutální moskevská moc znovu zasáhla a výsledkem byla spousta lidských obětí. Období, které pro nás bylo koncem komunismu, bylo pro ně koncem nadvlády Ruska. Dekomunizace našeho typu tam však neproběhla. Transformace byla neúplná a až příliš gradualistická. Určitě až dosud chybí v politické oblasti. Ekonomický vzestup je – zejména díky ropě – obrovský.

Baku začalo svůj vstup na mezinárodní scénu v polovině 19. století, kdy se tam začala těžit ropa. (Mimochodem, ropu má, ale benzín dováží.) Ropa, a zejména období vysokých cen ropy, je hlavním zdrojem bohatství země, která je jinak suchá, vlastně je to – mimo území Kavkazu – typ polopouště. Návštěvník má po příjezdu pocit, že je kdesi v Dubaji či Kuvajtu, ne v postsovětské zemi. Modernost Baku je zajímavá. Není to prázdné přejímání dnes moderní světové architektury. Je to Blízký Východ se svou vlastní tradicí, která tu do minulosti sahá hlouběji než u nás. Sedmdesát let komunismu ji nevyvrátilo.

Tohoto fóra se letos zúčastnili zástupci z více než 50 zemí, a to nejen z této části světa. Toto místo a tato účast dává diskusi problémů dnešního světa úplně jinou perspektivu. Člověk si musí přiznat, že by se výlučně svou „domácí“ perspektivou neměl nechat zcela pohltit. Rusko-ukrajinskou válku tu vidí jako válku „in the heart of Europe“, zatímco my víme, že se tato válka v srdci Evropy neodehrává, i když ono hypotetické srdce Evropy a tedy nás, kteří si myslíme, že jsme „im Herzen Europas“, tato válka tragickým způsobem ovlivňuje a pozměňuje.

Odlišnost perspektivy ukazuje i to, že ve svém úvodním vystoupení ázerbajdžánský prezident Alijev asi 80 % svého dlouhého projevu věnoval válce, slovo válka bylo stále opakováno, ale bylo to o ázerbajdžánsko-arménské válce v Karabachu (dříve Náhorní Karabach) na podzim roku 2020. Také stále hledá „peace agreement“ (mírovou dohodu).

Tón debaty o Ukrajině udávají Gruzínci a Poláci, jiní jsou zdrženlivější. Ázerbájdžán ruskou agresi odsuzuje a pomáhá Ukrajině – i bezplatnými dodávkami ropy – ale v OSN o sankcích nehlasoval (a Arménie se zdržela hlasování). Jasné pozice zastávají pobaltské státy a Amerika. Za freudovské přeřeknutí považuji rozhořčený projev jedné ex-političky, která pateticky řekla: „Ruská invaze do Polska … promiňte, vlastně na Ukrajinu…“. To nebylo čisté přeřeknutí se.