Naposledy jsem v Káhiře byl před šesti lety. Z historického hlediska je šest let nic, ale tentokráte jsem tam jel s vědomím, že jedu do jiného Egypta, do Egypta změněného „Arabským jarem“, z vnějšku importovanou „revolucí“, která v sobě měla – snad jako všechny revoluce – nemalý kontrarevoluční prvek. Možná dominující.

Bylo „bořením“ státu, ale – jak jsem se snažil říci na konferenci ARADO (Arab Development Organization), kde jsem byl spolu se svým dlouholetým dobrým přítelem Amre Moussou, v 90. letech ministrem zahraničí Egypta, v minulé dekádě generálním sekretářem Ligy arabských států hlavním řečníkem – rozbourání státu většinou nezvyšuje svobodu lidí a demokracii v zemi, ale vyvolává chaos, anarchii, „disorder“. Mám pocit, že právě toto před pěti lety nastalo v arabském světě. Vím dobře, že si někteří Američané a někteří západoevropané mysleli a myslí něco úplně jiného, ale je to jejich špatný odhad situace a jejich „wishful thinking“ (přání otcem myšlenky). Je to jejich ideologie universalismu, kterou jsem kritizoval na konferenci (anglická verze je na www.klaus.cz), je to jejich nepokorný vývoz demokracie západního typu do zcela jiného světa.

Egypt a celý arabský svět je událostmi před pěti lety vychýlen, je ještě více chaotizován, ale – a tím se vracím ke své poznámce na počátku – z historického hlediska to bylo vlastně nic. Egypt se vrátil k sobě samému, je to – jako ve známé dětské hračce, jako u gumového panáčka, který má těžiště tak dobře zkonstruované, že se po jakémkoli vychýlení vrací do své původní rovnováhy. Mám strach, že se Egypt – přes všechnu probíhající modernizaci a globalizaci (v proslulém káhirském bazaru je prý polovina věcí Made in China) – stále ještě nachází v jakési stacionární rovnováze. To je dobře i špatně.