Začnu víkendem v Londýně. Již páteční ranní let z Prahy do Londýna společností British Airways byl zvláštní. V zaplněné business class seděli – oproti obvyklým byznysmenům v oblecích a kravatách – muži bez kravat, ve svetrech a džínách. Místo úřednických aktovek a kufříků měli batůžky. Opakuji, byla to drahá – na krátký let vlastně zbytečná – business class. To už se móda (a společenské normy) tak změnily? Nebo jsou evropští cestující tak bohatí?

Zcela zacpaná magistrála z letiště Heathrow do centra Londýna – cesta autem trvala stejně dlouho jako let z Prahy – vedla k tomu, že řidič zabočil do – pro mne neznámých – malých předměstských ulic. Prvních pět-osm kilometrů bylo i pro někoho, kdo si myslí, že toho o odvěkém kosmopolitismu Londýna ví dost, zcela překvapivých. To nebyla žádná multikulturalita, to byla monokulturalita. V těchto místech nešel po ulici ani jeden bílý Angličan. Obchody, firmy, restaurace se jmenují Himalaya Shopping Center, Tandoori Restaurant, Damascus Taste, Pasha Hairdresser, ale i Polish Food a dokonce tam byl velký neonový nápis Mlieczko. Nic českého tam nikde není, snad jen na ulicích české škodovky. Teprve s přibližováním se k centru Londýna nastávala jistá „multikulturalizace“.

Našince zaujme i nekonečné množství malých obchodů a firem. Probíhající přirozený evoluční vývoj ono „malé“ v Londýně nezničil. Nejsou tam vidět žádná obří nákupní centra. Takový postupný vývoj jsme po pádu komunismu mít nemohli a zabránit naprosto nepřiměřenému nárůstu velkých nákupních center a jimi prováděné likvidaci „malých“ se nám nepodařilo. Byli bychom (a byli jsme!) označováni za nedostatečné liberály. Je však evidentní, že zabrzdit to by bez administrativního státního zásahu nebylo možné.

Londýn je přecpaný lidmi i auty. Lokty jsou na ulicích potřeba, odvážné řízení aut také. Platí to pro pátek v 11 hodin v noci, pro sobotu v šest v podvečer, i pro neděli v 11 ráno. Fotbalový match lokální Sparty a Slavie, hrající však až ve 3. anglické lize, přilákal 60 000 diváků.

K politice snad jen dvě poznámky. Britští labouristé po prohraných parlamentních volbách zareagovali právě ve chvíli, když jsem tam byl, velmi racionálně. Ač celá kampaň jejich strany byla založena na odmítání referenda o vystoupení Velké Británie z EU, nečekaně oznámili, že díky volbám pochopili, že si britští voliči takové referendum přejí, a že právě proto jsou i oni pro jeho konání. Tento jejich chytrý obrat je velkým zvětšením problému Davida Camerona. On to referendum totiž moc nechtěl. Chtěli ho jeho voliči a straníci (někteří), a teď se – nečekaným volebním výsledkem – chytil do vlastní pasti. Uvidíme, jak se z ní à la Houdini dostane.