Jestliže podával informace o těch, kteří se obohacovali na státním majetku, měl by obdržet vyznamenání a ne být vláčen po soudech a dehonestován v médiích bezmála třicet let od zmíněných událostí. Pokud Babiš spolupracoval s bezpečnostními orgány v naznačeném smyslu, a obsah svazků a další svědectví tomu napovídají, nekonal nic jiného, nežli to , o co usiluje i dnes- zabraňoval rozkrádání a tunelování státního majetku, majetku všech občanů země vybudovaného z jejich daní, plnil na rozdíl od jiných svou občanskou povinnost. Zcizování státního majetku bylo totiž kriminálním, nikoliv politickým, zločinem za socialismu a je jím i za nynějšího režimu.

V souvislosti s tím jak bezohledná a nekončící kampaň se vůči Babišovi vede si normálně uvažující občan klade otázku jak v české demokracii, v českém státě, funguje ochrana osobních údajů a promlčitelnost trestních kauz. O zadržených zlodějích , násilnících a vrazích se nesmí v médiích objevit jediný osobní údaj, před televizními kamerami a fotoaparáty si mohou krýt obličej , jejich tváře jsou rozmazávány. I kauzy vražd jsou po dvaceti letech promlčeny a zápisy v trestních rejstřících zahlazovány.

Pachatelům je nesmí nikdo ani připomenout. Pan Babiš, jehož spolupráce s oficiálním státním orgánem nebyla ani několika soudy jednohlasně potvrzena, je již po léta objektem nevybíravých, často vulgárních útoků, může se o něj tak říkajíc otřít kde kdo,ačkoliv mu tím co v životě dokázal nesahá ani po kotníky. Parket na kterém tyto nechutné tanečky provozují především někteří mediální pracovníci toužící po skandálu, a samozřejmě politici, kteří v Babišovi cítí nebezpečnou konkurenci , jenž jim komplikuje obohacování se na úkor společnosti- státu, obcí atd., má ovšem právní základ, a to v lustračním zákonu Ten skutkovou podstatu údajné Babišovy spolupráce s bezpečnostními orgány státu, spočívající dle dostupných informací v odhalování rozkrádačů státního majetku a v zabránění páchání této kriminální činnosti, mění na politickou kauzu. V kriminálním podsvětí jsou ti kteří spolupracují s policií a bezpečnostními složkami státu označováni za bonzáky, práskače, udavače atd. Česká legislativa,justice a jurisdikce , a bohužel i část médií a společnosti,se přístupem ke kauze Babiš přibližuje tomuto zločineckému chápání základních civilizačních etických norem, především přikázání „nepokradeš“. Ostarkizováni nejsou ti, kteří kradli, ale ten, který o těchto zlodějnách podal příslušným orgánům státu svědectví. To je pro českou společnost, její základní mravní uzance, nesmírně negativní vysvědčení, a na stavu společnosti se to tragicky odráží.