Politická a etnická struktura zemí dnešní Evropy a v ní českého státu a národa, především pak zemí integrovaných do Evropské unie, nevznikla po druhé světové válce, nýbrž je výsledkem tisícpětset let trvajícího vývoje naší části světa po pádu západořímské říše. Ponořme se tedy do „ šera dávných věků“ a připomeňme si historická fakta i mýty.

Češi nebo Bohemané?

Po dovršení zániku nejstaršího evropského integračního uskupení západořímské říše ( 486) a s ním vlády lex romanorum ( římského práva) propuklo v západní Evropě bezvládí ve kterém platil pouze zákon silnějšího. Tento neblahý stav umocnilo stěhování národů, jehož součástí byla ,zřejmě postupná , migrace slovanských kmenů na území dnešního Česka v průběhu 5. a 6.století. V latinsky psané Kosmově kronice ( Chronica Boemorum - 12.století), ze které pod nevyhnutelným dobovým vlivem národního obrození a rostoucího nacionalismu 19.století vycházel i A.Jirásek při vytváření českého mýtu, se však nehovoří o slovanských kmenech, nýbrž jen o jednom kmeni - kmeni Čechů, ačkoliv jeho vůdce nebyl „ praotec“ Čech, či Ceh, či Czech atd., což jistě bylo možno v nějaké podobné latinské obměně vyjádřit, nýbrž praotec Boemus, což nepochybně naznačuje spojitost s označením historicky prvních obyvatel dnešních Čech, nazývaných v římských zápisech Boios.

Ti však byli etnikum původu keltského ( galského , jak je nazývali Římané-Tacitus) a začali do prostoru dnešních Čech , tehdy Hercinského lesa, postupně pronikat od čtvrtého století před naším letopočtem a setrvali v něm až do příchodu germánských kmenů v prvním a druhém století po Kristu. I Kosmas připouští, že Slované nepřišli do neobydlené krajiny. Nepochybně zde žily zbytky keltských a germánských kmenů. Kmen Čechů se usadil v úrodné střední části země, což mu vytvořilo ideální podmínky pro populační růst v takové míře, že postupně asimiloval ( slovanizoval) původní obyvatele, a postupně, v průběhu přibližně pěti století od 6. do 10. století, i příhraniční keltské a germánské kmeny v oblasti Jižních a Západních Čech. Minimálně do konce 10. století, byly kmeny obývající prostor dnešního Česka označovány ve východofranckých zápisech ( Annales Francofuldum, Fredegar, Anales Metenses, Anales Bertiniani atd.) jako Bohemané. Česká historiografie nám dluží odpověď na otázku kdy, a za jakých okolností, přestal být český prostor označován jako Boiohemum či Bohemia a jeho obyvatelé Bohemané, a přešlo se na označení Čechy a Češi. Nejspíše k tomu došlo  teprve v průběhu 11. a 12.století. Odpověď na tuto otázku je důležitá z hlediska národní identity a mohla by ovlivnit i stávající ,převážně nacionalistickotřídní, výklad českých dějin. Je však velmi pravděpodobné, že pověst o příchodu „ praotce“ převzal český kmen od původních keltských obyvatel.Z tohoto období (5. -10.století) samozřejmě neexistují žádné české písemné doklady, ale mnoho se dá zjistit studiem výše uvedených západoevropských zdrojů. Česká historiografie se však z řady, především nacionalistických důvodů, těchto pramenů nedovolává. Nejsou prostě české.

Český prostor jako historická součást západoevropských integračních procesů.

Politická intergrace

Raně středověké integrační procesy vyvrcholily vznikem Franské říše v jejímž čele stanul Karel Veliký, na císaře korunovaný v Římě roku 800. Krátce nato, roku 806, se kmeny obývající český prostor zavázaly platit Franské říši tzv. tributum pacis, (mírový příspěvek), což bychom mohli v moderní terminologii nazvat integračním příspěvkem. Vymáhání této platby ještě o více nežli sto let později (928) bylo příčinou střetu mezi knížetem Václavem Svatým a východofranským králem Jindřichem I.Ptáčníkem.Tato událost je z historie poměrně dobře známá. Nicméně, tímto integračním příspěvkem byl český prostor a kmeny jej obývající zařazen mezi franské spojence , dnes bychom řekli, volně přidružen k integračnímu uskupení tehdy ještě Franské říše.