„Vrchní soud v Praze shledal u řízení, jež předcházelo vyhlášení napadení rozsudků. Zásadní procesní vadu, kterou je nezákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí,“ píše se v usnesení Vrchního soudu v Praze, týkajícím se odvolání D. Ratha.

Rozhodnutí soudce Zelenky hovoří o tom, že Okresní soud v Liberci nařízení odposlechů nedostatečně odůvodnil a také policie a státní zástupci chybovali v žádostech, na jejichž základě chtěli povolení k odposlechům a sledování podezřelých získat.

K postupu mnoha advokátů, ale na druhé straně také policie a státních zástupců, patří zveřejňování důkazů týkajících se vyšetřování. Tak to bylo i v případě kauzy D. Ratha, kdy se spolu s jeho obviněním strhl také nebývalý mediální lynč, při kterém pak k dobrému jménu každého českého občana nedílně patřilo také to, že si před D. Rathem odplivne.

Skutečně hrozivý fenomén je však v kauze D. Ratha prezentován především „na druhé straně“. Libovůle, s jakou státní zástupci a policie a soudci rozhodují o tom, koho a proč odposlouchávat, je hrozivá. Mnohdy žádné pádné důvody k nařízení odposlechů nemají a souhlas soudu bývá v této věci pouze formalitou, a tedy absolutně neplní svou funkci.