Úspěšný podnikatel vstupuje do politiky – nic nového ani ve světě a koneckonců ani u nás: vzpomeňme Václava Fischera (zakladatele německé cestovky Fisher Reisen, senátor) nebo Víta Bártu (zakladatele bezpečnostní agentury ABL, poslanec, ministr), ve světě jsou jako miliardáři v politice známi například Ross Perot (zakladatel EDS, kandidát na presidenta USA) nebo Silvio Berlusconi (zakladatel Mediaset, předseda italské vlády). Vlastně každá země jich má několik.

Co všechny tyto příběhy spojuje? Především základní očekávání voličů, že když tito lidé uspěli v byznysu, uspějí také v reálné politice. Že jsou schopnější, než běžní politici. Že když dokázali efektivně spravovat své finance, dokáží stejně efektivně spravovat i finance veřejné. Že kdyby byl stát spravován stejně efektivně jako jejich firma, prosperoval by lépe.

A ještě jedna věc uvedené spojuje: prohlášení byznysmenů, „že už se na to nemohli dívat“ („nečinně přihlížet“, „aktivně zasáhnout“, „cítili nutnost nabídnout alternativu“…) a víra, že stačí si pořádně vyhrnout rukávy, zkrátka pustit se konečně poctivě do toho a dílo se musí podařit.

Jsou tato očekávání reálná? Už z osudů jednotlivých byznysmenů nějak cítíme, že ne tak docela. Kdyby byl skutečně úspěch v podnikání nějak užitečný pro úspěch v politice, měli bychom již od minulosti všude po světě parlamenty napěchovány úspěšnými self-made-many a nikoliv sice dobře situovanou, ale přeci jen nepříliš výraznou směsicí civilních povolání. Čím to, že úspěšní byznysmeni v politice spíše neplní velká očekávání, která na sebe kladou jak oni sami, tak i jejich voliči?

Byznys je o generálech a hrdinech

Úspěšní podnikatelé zasluhují obdiv. Z ničeho udělali něco. Svůj podnik vybudovali často z nuly odvahou, nekompromisním plánováním a podstoupením rizika. Politika je však něco jiného.