Celých osm let od počátku druhé největší deprese všech dob je legitimní, ptát se, proč, jak se traduje, nabízí dva ekonomové tři různá řešení. Naléhavost této otázky vzrůstá v situaci, kdy zadřená ekonomika našeho kontinentu manifestuje svoji dýchavičnost desítkami procent nezaměstnaných Evropanů, dusivou deflací a nicotným růstem hrubého domácího produktu. Absence konsenzu ohledně hospodářské politiky je smutnou předzvěstí nedostatku politické vize, kterou si zejména společnou měnou svázáná eurozóna naléhavě žádá. Jsem přesvědčen, že produktivní debatě by prospěla ochota nazývat věci pravými jmény a přiznat, že rychlá řešení sestávající z masivní fiskální expanze nemohou vyřešit hluboce zakořeněné sktrukturální nedostatky, spíše naopak.
Nedlouho po tom, co bylo možno rozpoznat ničivý rozsah krize, která začala s pádem Lehman Brothers, se znovu rozhořely intelektuální bitvy veteránů devatenáctého století. Jen tak lze popsat situaci, kdy se mezi jinými znovu utkali také příznivci keynesiánství a klasické školy, aby novými slovy pojmenovali to, o co se ekonomové přou přinejmenším od dlouhého devatenáctého století – totiž o přiměřené roli státu v ekonomice. Hlasatelé státní intervence nabízeli vysvětlení formulované v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz Johnem M. Keynesem. Zásadním problémem byla chabá agregátní poptávka, a proto nadešel čas zvýšit státní výdaje, které by tak zaskočily za povadající spotřebu, a vedly ke snížení nezaměstnanosti. Liberální ekonomové preferovali nechat ekonomiku svému osudu a monetaristé se zasazovali o snížení úrokových sazeb nákupem státních dluhopisů.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz