Rusko je však země velkých kontrastů, nelze nic paušalizovat či si myslet, že Rusové jsou všehovšudy mužici z 19. století s vodkou v ruce. Abychom citovali spisovatele Ťutčeva: „Rozumem Rusko nepochopíte, metrem nezměříte. Rusko má zvláštní ráz, pochopíte, až v něj uvěříte.“ Uvěřit by měl pan Tefft, zejména, až se obeznámí se sedmi zázraky ruské techniky, které pro vás letem světem přinášíme.


1/ Vertikálně vzlétající „bezletištní“ nafukovací obojživelník  Bartini  VVA 14
Konstruktér Roberto Bartini. Kanál Rusko 24 tvrdí, že Bulgakovův Voland, profesor černé magie, byl inspirován psychofyzickým prototypem Bartiniho: hladce oholený, s jedním obočím povytaženým – prostě cizinec. Italský majetný šlechtic Bartini se zhlédl v SSSR, kam přesídlil roku 1923.

V SSSR působil jako letecký konstruktér, později málem podlehl stalinským čistkám. Měl však štěstí, byl internován na břehu říčky Jauzy v tzv. tupolevské „šarašce“, tajné Ústřední konstrukční kanceláři NKVD číslo 29. Propuštěn byl po válce a rehabilitován roku 1956. Za dobu své činnosti navrhl řadu neotřelých koncepčních řešení problémů, s nimiž se dobové letectví potýkalo. Projektoval dopravní, transportní i vojenská letadla, ať už šlo o hydroplány či tzv. ekranoplány.

Na počátku 70. let, ke konci kariéry, projektuje Bartini torpéda nesoucí stroj. Šlo o vojenskou zakázku letadla, majícího vyhledávat nepřátelské ponorky. Další vývoj zastavila až smrt konstruktéra v roce 1974. Jeho projekty si mezi sebe rozdělily konstrukční kanceláře, jak už to v životě bývá.

Nápady vizionáře Bartiniho se proto uplatnily v konstrukcích letadel typu Antonov, Tupolev, Berijev. Vertikálně vzlétající stíhač se v sovětské armádě objevil až díky OKB Jakovleva v zastoupení typu Jak-38 nebo Jak-141. VVA 14 vzlétal a přistával přece jen klasicky. Dodnes se mnozí obyvatelé Taganrogu mohou upamatovat na podivné letadlo, které bylo nad jejich městem kdysi zkoušeno.

2/ Z titanu vyrobená rekordně rychlá atomová ponorka K-222 (K-162)
Atomová ponorka druhé generace o dvou reaktorech měla označení „Ančar“ („Papa“ v kódu NATO) a byla určena ke stíhání a ničení úderných svazů těžkých letadlových lodí. Vývoj započal počátkem 60. let v CKB-16. Nyní je zařízení známé jako „Malachit“.

V roce 1969 už byl podvodní aparát v provozu: při váze 6 000 tun byla ponorka schopna vyvinout neuvěřitelných 44,7 uzlu, čili „létala“ oceánem rychlostí přes 80 km/h (dodnes rekordní rychlost). Byla fakticky rychlejší než všechna dobová torpéda, jimž by dokázala bezpečně uniknout. Představovala extrémně drahý projekt, proto byla neoficiálně nazývána „Zlatou rybkou“. Byla vyzbrojena desítkou křídlatých raket konstrukce Vladimíra Čeloměje P 70 „Ametist”. Ametisty bylo lze odpálit z pozice při plném ponoření, což bylo na svou dobu samo o sobě unikátní.