Slovo „škola“ pochází ze starořečtiny. „Scholé“ však tehdy, na rozdíl od moderních jazyků, pro něž je pojem škola místem učení mladých, je přípravou na zaměstnání i občanský život, znamenalo scholé především odpočinek, oddech, prázdeň, přestávku, prázdniny. Tedy dobu, kdy člověk opouští zaběhaný rytmus života, práce a starání, kdy se nemusí věnovat plnění úkolů diktovaných mu často zvnějšku, plynoucích z denního provozu lidského života, nýbrž kdy si dělá čas sám pro sebe. Místem rozhovorů i přednášek. Škola ve smyslu scholé je školou nedělní, sváteční nebo dokonce posvátnou, je místem transcendence, přesahu. Místem, kde člověk pracuje sám na sobě a otevírá si další možnosti, „přesahuje“ sám sebe, svůj dosavadní stav, rozhled, názory, představy, myšlenky.

Praktická orientace studijních oborů pak navazuje na další z antických motivů – téchne (dovednost, řemeslo, umění). Ve starořeckém slově téchne zaznívá novověkému člověku technika, tedy především nástrojné, instrumentální zvládnutí materiálů či produkčních procesů; pro antického člověka však téchne neznamenalo pouhou zručnost nebo dovednost a obratnost, zkušenost a zdatnost, nýbrž vědoucí vyznání se, tedy nejen schopnost vyrobit účinnou zbraň, ale také použít lsti v boji, nejen vyrobit nástroje k pečení chleba, ale umět je k uspokojivému výsledku použít, vytvořit nejen předmět vyhovující lidské potřebě, ale stvořit i něco nově krásného a užitečného. Téchne vyžaduje mistra a mistrovství – je to organizující princip lidského světa. Je to počátek vzniku uměleckých řemesel. Spojuje antický ideál moudrosti a dovednosti poukazem na Akademii Platónovu, s transformací antických ideálů krásy a přirozenosti v době raně novověké, v době rudolfínské, přejeme hodně dalších nedočkavých studentů, kteří si zde osvojí nejen praxis (πραξις), čili postupy účelného zacházení s věcmi, nýbrž i onu původní techne – pokorné vědění o povaze věcí. Podzim je dobou sklizní, klasobraní a vinobraní, dobou bilance a radosti z vykonané práce. A klasobraním školním.