Při 100. výročí vzniku naší republiky se donekonečna opakovala Masarykova maxima: Demokracie je diskuse. Ovšem jen ve slovech, teoreticky. Většina osob ve veřejné prostoru ani v případě zmiňovaného vojáka nediskutovala, nýbrž do něj, do tohoto prostoru, vpadala v brnění a s kopím v ruce – člověk s jinými názory musí být přece propíchnut, nebo minimálně morálně a politicky zostuzen. Pokud se takto chovají vojáci z profese, není se čemu divit; mají zpravidla nižší sociální inteligenci a neznatelný politický rozum – navíc, pokud jde o generály, tak dobře vědí, že se do smrtelného nebezpečí třeba v takovém Afghánistánu dostat nemohou, neboť se tam službou nevyskytují (avšak i tato vojenská aktivita je tak či onak živí).
Myslím, že zármutek nad lidskými ztrátami nemůže bránit přemýšlení o problému, naopak právě on musí být impulsem. A začít se musí otázkami.
Otázka první
Slyšíme kolem sebe, že prý se v Afghánistánu bojuje, tedy naši a další zahraniční vojáci bojují za svobodu, demokracii, proti terorismu, proti jeho nositelům. Je tomu skutečně tak? Neválčí se spíše o něco, co není viditelné, neválčí se pro něco, co je na pohled skryté − co je pod zemí?
V Afghánistánu jsou obrovská ložiska nerostných surovin, strategických surovin – lithia, železa, zlata, kobaltu, uranu, mědi.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
Migranti
Tvrdíte, že žádné migranty přijímat nechcete. Týká se to i uprchlíků z Ukrajiny? A co uděláte s těmi, co už tu jsou, a že jich není málo?
Další články z rubriky

9:13 Vladimír Ustyanovič: Nebratr Marian Jurečka a jeho bratrstvo kočičí pracky
Komentář k osobě ministra práce a sociálních věcí.